Měla ráda modrou
O zavraždění známé české spisovatelky Simony Monyové jsme již psali zde, ale našeho dvorního poetu tato událost zasáhla natolik, že autorce sepsal veršovaný nekrolog se zakomponovanými názvy jejích děl.
Poslední extáze, konkurz na milence,
nejde jí nesázet květina, z níž věnce
nemusí vytvářet, když ji neuhodí.
Ve slovech vikáře je: tak už to chodí.
Blonďatá stíhačka s touhou otcomilky
ze sebe vymačká naděje a mýlky
a v pletkách s osudem strne ve hře svalů,
získá, i pozbude: s nohou na pedálu.
Tchyně a uzený bere do koupele,
zplihlá jen u stěny city nohou stele
kudlanka bezbožná, zítra vyjde slunce
s tím, že je nemožná, s váhou troyské unce.
Manželky na odpis, úzkost matky v krizi,
bitvy a zákopy, sny, co v linu zmizí,
jen jednou za život byla matkou v koncích,
to když klín na zdivo přibil po úlomcích.
Ten, komu vydala dvacet deka lásky.
Chtěla být bývalá, zmizet do Nebrasky
či jinam, od něho, od hrotu, co bodá,
soužení pod něhou je i o nehodách.
Je nohou v blázinci, druhou brzy v hrobě,
převozník na minci hlínu dá a podběl.
Opila rohlíkem Štěstěnu, jež svolí,
že jedním dotykem pozná srdceboly.