Jijoty
Rozverná nápaditá báseň, která ve spojení s odzbrojujícím epilogem funguje jako záludná past na pseudointelektuály.
Jsem zpěvák mírně koktavý,
i kdybych zpíval Vaška,
s mým rozsahem půl oktávy,
z ódy by byla fraška.
Kdybych hrál třeba Hamleta,
smíchy mi za oponu
vzápětí zahne kramle ta,
co hrála Desdemonu.
V Korsakovově baletu
zatančit jen pár kroků,
labutě chcípnou za letu,
Rudovous strne v šoku.
Umřu provázen chichotem.
Už vidím mramor s mottem:
On chtěl být Donem Quijotem,
byl však jen idiotem.
Epilog:
Nezřídka bývám svědkem pozoruhodného jevu, totiž, že když se něco rýmuje, má to rytmus a vyskytují se v tom povědomé výrazy, člověk je snáze ochoten čtenému uvěřit. (Přidá-li se navíc dotěrná melodie, konzumentův práh ostražitosti je snížen na úroveň bezbariérového přístupu.)
Pracovně tento fenomén nazývám syndromem budovatelské písně.
Málokdo si v té chvíli pohotově uvědomí, že Vašek z Prodané nevěsty nezpívá ódy, ale árie, Hamlet se s Desdemonou na jevišti stěží mohli potkat a hudbu k Labutímu jezeru zkomponoval jistyj Čajkovskij. O tom, že náhrobek bývá opatřen epitafem, nikoli mottem, ani nemluvě.
Nepředpokládám, že by se vyskytl čtenář, který by tohle opravdu nevěděl, či snad kritik, který by z podobné nevzdělanosti podezříval autora.
Doufám jen v odpuštění, že se uchyluji ke zdánlivě zbytečně polopatickému výkladu. Činím tak pouze pro jistotu, kdyby náhodou nakouknul intelektuál. Intelektuál bývá mnohdy člověkem, jenž je natolik chytrý, že i sebe sama dokáže oklamat.
eA
lapen
Tady musím přiznat, že i já se na první čtení chytil, takže již nemohu být nikým zákeřně obviněn z intelektualismu.:-D