Být či nebýt na demonstraci odborů
Odbory jako hlásná trouba a nátlaková skupina opozice nebo legitimní oponent vlády? Jaká je pozice odborů v reformách?
Díky tomu, že se mi podařilo zúčastnit se jednání jak na vládní úrovni, tak s vedením odborů, poměrně výrazně jsem si poopravil svůj názor na roli odborů v naší společnosti.
Politici vládní koalice mají ve věci reforem k odborům tento přístup: stejně budou stávkovat, holt si ta jednání musíme vysedět, vyslechneme je a pak to uděláme po svém. A abychom to protlačili co nejsnadněji, uděláme to ideálně do jednoho balíku, aby těch protestů nebylo moc. Materiály jim raději poskytovat nebudeme, ještě by se v tom moc šťourali.
Nelíbilo se mi to, chtěl jsem zkusit otupit ostří, zkusit najít nějaké řešení, které by pro odbory v opodstatněných případech bylo přijatelné. Proto jsem hned zpočátku za odboráři vyrazil a snažil se zjistit jejich argumenty a jejich představu o důchodové reformě.
Jaké bylo mé překvapení, když za stranu odborů se mnou jednali velmi znalí odborníci, dokonce s ředitelskou zkušeností z penzijních fondů. Jejich připomínky a představy měly logickou konzistenci a přesah do ostatních oblastí ekonomiky. Bez jakýchkoliv problémů sdíleli veškeré materiály a podklady. Ale nejvíce na mě zapůsobilo to, že k řešení přistupovali z pohledu zájmů pracujících lidí. Právě v tom vidím největší rozdíl proti vládnímu přístupu, ze kterého je poměrně silně cítit prosazování zájmů firem.
Ve srovnání s praxí vládní, kde koaliční ministr Drábek dlouhodobě blokoval jakoukoliv odbornou spolupráci na přípravě reformy, jsem si připadal jak v jiném světě. On to taky jiný svět je. Nechci nijak glorifikovat roli odborů v důchodové reformě, se spoustou věcí jsem nesouhlasil, téměř vůbec ve svých návrzích neřešili zohlednění výchovy nové generace, ale alespoň o tom seriózně přemýšleli.
Často se setkávám s námitkou, že odbory nemají co kecat do vlády vzešlé ze svobodných voleb. S tímto argumentem se dá podmíněně souhlasit, ale musela by být splněna základní podmínka - vláda by musela prosazovat volební program koaličních stran, tedy to, kvůli čemu jí lidé dali svůj hlas. V důchodové reformě ale vláda prosazuje návrh Bezděkovy komise II., který byl pro jistotu uveřejněn až těsně po volbách. To se promítlo do ministerského návrhu, který připravoval pan Ivo Foltýn, bývalý ředitel Penzijního fondu České pojišťovny, po panu Bezděkovi druhá významná osoba spojená se skupinou PPF. Výsledný návrh tedy byl v příkrém rozporu s programy všech třech koaličních stran. V tom okamžiku je legitimita odborů do toho vládě mluvit zcela nezpochybnitelná.
Postavit vládnutí na programu, který není ani průsečíkem volebních programů stran, ale stojí někde úplně mimo (sjednocení DPH, zvýšení odvodů na zdravotní pojištění, snížení odvodů zaměstnavatele, významné rušení zaměstnaneckých benefitů, rušení podpory hypoték, porodného, škrtů v sociální oblasti a další zásadní změny), je podvod na voličích a opravňuje odbory k vyvolání masivních protestů.
O tom, že vláda ztratila legitimitu k zásadnějším reformám svými skandály, ani nemluvím.
převzato z http://rusy.blog.idnes.cz/
eA
paralela
Vztah nynější vlády k odborům a její volání po stabilitě spojené se snahou legitimizovat její zoufalé držení se koryt zdůvodněné voláním po nutnosti reforem, které stejně nedělá, mi připomíná situaci před rokem 89 a požadavek klidu na vládnutí.