Velká organizace
Každý, kdo byl někdy členem nějaké organizované skupiny, ví, že je v ní spousta lidí. Názvy pracovních pozic mnohých z nich jsou nic neříkající a jejich pracovní náplň (alespoň podle názvu pozice) je těžko určitelná. Příkladem budiž „sociální pracovnice“ ve „veřejném domě“, „herečka“ v mládeži-nepřístupném-filmu, „vedoucí správy budov“ na střední škole, „kmotr“ v rodině (v sicilském slangu „mafia“) nebo „operátorka úklidové techniky“ v obchodním domě.
Během mého brigádničení v Kauflandu jsem zažil situaci, kdy se v jeden den objevil na nástěnce inzerát, že přijímají novou Operátorku úklidové techniky. Druhý den přišla postarší dáma s vysokoškolským titulem magistra pedagogiky pro střední školy (matematika a geografie), zkrátka důchodkyně, která si chtěla psychicky nenáročnou a relativně pohodovou prací přivydělat k důchodu, dokud ještě může. Ale chtěla po nás, abychom ji neoslovovali „paní operátorko úklidové techniky“, ale, s ohledem na obsluhovanou techniku (smeták, kýbl s vodou, hadr na podlahu), jenom „uklízečko“.
V další mojí zkušenosti, o kterou bych se s vámi rád podělil, již není zdravý rozum na straně vítězné a nesmyslná byrokracie na té poražené. Jsem studentem vysoké školy. To je fakt, se kterým se prostě musím smířit. Člověk by řekl, že ve škole jsou především dva typy lidí mající mezi sebou následující relaci: žáci či studenti, kteří poslouchají moudřejší učitele a přejímají od nich životní moudrost a zkušenosti. Tím u žáků probíhá proces vzdělávání. Jenže ouha! Nedávno byl jeden z mých kolegů, studentů, upozorněn členem vedení školy, že na vysoké škole nejsou učitelé, ale tzv. „akademičtí pracovníci“. Oukej, v nevěstincích také, jak jsme si řekli, nejsou kurvy, ale „sociální pracovnice“. Jenže opět ouha! Zatímco u domů s červenou lucernou nad vchodem se jedná o jiný, eufemistický název pro stejnou pracovní pozici se stejnou řemeslnickou náplní, u akademických pracovníků ne. Jejich hlavní náplní práce je výzkum. Projekt „výuka“, navíc silně podfinancovaný, je druhořadá záležitost, tedy vedlejší produkt.
Proto jsme svědky situací, kdy přednášející mluví jen o svém výzkumu, chválí se, jak je dobrý v tom, co dělá, ale nemá čas na přípravu kvalitních přednášek a studijních materiálů, neboť je to z hlediska jeho finančního ohodnocení, pracovní náplně a osobní prestiže druhořadé. Kvůli tomu studenti přijdou na zkoušku a ejhle – zkouška je patrně z jiného předmětu, než byly přednášky. Není něco špatně?
Docela mi to připomíná jeden brněnský vtípek (původně na obyvatele jednoho kraje ve středních Čechách), který si zde dovolím parafrázovat: „Ty, akademický pracovníku, víš, co si my, studenti, o vás večer po výuce v hospodě říkáme? Že jste podělaní egocentristi. Že neumíte přednášet. Že na nás z vysoka kašlete. Že …“ Akademický pracovník odpoví „A studente, víš, co si o vás říkáme večer v laboratořích my, akademičtí pracovníci?“ „No, co? Co?“ „Nic. Vůbec nic.“
eA
akadenická zvůle
Tak to chodí, když se tak zvané akademické svobody změní na akademickou zvůli.