Vaud - renesanční humorista
Mnozí z Vás možná Vauda znají z jeho zdejších fejetonů jako zcestovalého a příjemného člověka i velmi nápaditého humoristu, v neposlední řadě také jako někoho, koho byste chtěli mít za doktora, jelikož smích již sám o sobě léčí. V dnešním rozhovoru jej budete mít možnost poznat ještě blíže.
1. Většina našich čtenářů Tě zatím zná pouze jako Vauda, což je, domnívám se, docela škoda, mohl by ses nám tedy trochu představit?
Kdo je Vaud je námětem jednoho mého fejetonu, ale zřejmě jsem ho napsal v nějaké jasnozřivé chvilce, protože dnes v tom tolik jasno nemám. Když píšu životopis, tak mi většinu věcí málokdo věří. Nějak toho zažívám víc než ostatní a nedávno se mě někdo dokonce ptal, jestli nejsem upír, protože má zřejmě pocit, že jsem tu uz nejmíň 120 let.
Jsem Evropan a naše rodinka je česko-švýcarsko-francouzská, ale máme taky britskou a německou větev. Vyrostl jsem z části v Africe, studoval v ČR, v Itálii, Portugalsku, Anglii a Dánsku. Doma jsem v Hradci Králové, v Pardubicich, v Kroměříži, v Příboře, v Barceloně, v Basileji a v Curychu. Obávám se, ze výčet míst určitě není konečný. Diky tomu kosmopolitnímu prostředí mluvím spoustou jazyků, ale o to víc si vážím češtiny. Bohužel většinu dne mluvím Anglicky nebo nějakým jiným jazykem a moje čeština se stává méně rozmanitou, což je pro fejetonistu horší nez mor.
Pracoval jsem v Čechách jako lékař na kardiologickém oddělení Fakultní nemocnice Hradec Králové a učil medicínu. Pak jsem dělal poradce několika firmám a institucim včetně v té době nejbohatšímu evropskému manažerovi.
Kromě normálních povolání jsem se snažil celou dobu dělat něco šíleného, abych trochu naředil vážnost lékařské profese. Byl jsem občasný bodyguard Václava Havla, hasič v Římě, přednášel jsem o karate, dělal jsem průvodce po Azurovém pobřeží nebo skauta modelingové agentury. Pár časopisů mne vede jako svého redaktora, přivydělával jsem si na lékařské pohotovosti, jako doktor karatistického oddílu a FC Slavoj Předměřice nebo při repatriacích pacientů ze zahraničí. Až do nedávna jsem působil jako porotce jedné naší prestižní literární ceny.
Jeden večer jsem si otevřel láhev červeného vína a někdy u druhé skleničky jsem rozeslal životopisy po celém světě. Dostal jsem nabídku, abych vyučoval echokardiografii v indickém Bangalore, nebo dělal poradce v Paříži, Mnichově či Barceloně. Rozhodl jsem se pro Barcelonu a nikdy toho nebudu litovat.
V Barceloně jsem nechal své srdce a od pobytu tam jsem největší barcelonský patriot. Když se mluví o Barceloně, tak se celý rozzářím. . Mám domluveno, že v barcelonském baru Rincon de Praga budu mít svou pamětní desku a pár dní v roce mě můžete potkat, jak jezdím na kajaku nedaleko Porto Olimpico, jím tapas ve svem oblíbeném Txacolinu nebo piju koktejly v Zahare.
Nyní již víc než dva roky bydlím ve Švýcarsku a jak si ze mne občas utahuje kamarád Standa Švec, tak dělám díry do švýcarských sýrů. Ve volném čase hraji třetí ligu tenisu za jednu vesnici v podhůří Jurských Alp a jezdím na skútru kolem jezer a fotím. V žádném mém životopise nechybí, že jsem vášnivý nohejbalista a neúnavný propagátor tohoto sportu. Půjdu hrát kdykoliv a budu hrát až do roztrhání těla.
2. To bylo o něco více než trochu. Počítal jsem s obsáhlým výčtem zajímavých cest
a mnohých aktivit, ale musím se přiznat, že Tvá odpověď veškerá očekávání dalece
překonala. Pestřejší život měl snad již jen Arsen Lupin. Prozradíš nám i své (světo)
občanské jméno?
Moje občanské jméno je Michal Konštacký. S titulama je to MUDr. Michal Konštacký, PhD, MBA. Ještě přihodím jeden dva tituly a končím. Nějak ta akamademická vážnost moc nekoresponduje s mou kariérou humoristy, ale já sám miluju vtipné přednášející akademiky, tak někam tam směřuji do budoucna.
3. To je tedy úctyhodná akademická kariéra, klobouk dolů. Na čem zrovna pracujete,
pane doktore?
Teď právě řídím z Curychu mezinárodní lékařský výzkum a vývoj v respirační medicíně. Mám asi nejzajímavější práci na světě a kolem sebe spoustu báječných lidí a to je pak radost chodit do práce. Nedávno jsem přednášel v Argentině a Mexiku a zrovna po mě chtějí, abych jel učit něco do St. Petěrsburgu a pak asi někam do Asie.
4. Takže, jestli to chápu správně, pracuješ pro jednu z těch zlých (vše)mocných
nadnárodních farmaceutických firem?
Jasně, jsem jedním z vládců světa, ale pšššt! Svou identitu se tajně pokouším maskovat fejetony .
5. Jak ses vlastně dostal ke psaní?
K psaní mě přitáhla moje maminka a nikdy jí za to nepřestanu být vděčný. Sama měla literární a umělecké sklony a psala povídky a básně. Doma mi už roste úžasný spisovatel, malíř a fotograf Honzík.
Svou první (strašnou) povídku jsem napsal někdy v 7. třídě. Bylo to sci-fi z prostředí šachového turnaje a psal jsem ji do nějaké dětské soutěže. Kromě děje, smyslu a postav to postrádalo I všechny ostatní atributy povídky. Čili na svůj věk velmi revoluční počin. Už někdy na gymplu jsem pochopil, že nejvíc mě i mé okolí baví, když píšu fejetony. Pak můj otec poslal jednu z mých povídek Ondřeji Neffovi a ten mi to celkem po právu pohaněl, což ale mé křehké ego neuneslo a přestal jsem psát asi na deset let. Celou medicínu a pár let po ní během postgraduálu jsem sepisoval jen vědecké práce. Na druhou stranu si recenzenti pochvalovali, že se jim fajn čtou. Znovu jsem začal psát fejetony teprve před pár lety, abych trochu zpopularizoval některá medicínská témata. Taky už neskutečně dlouho připravuji knížku (nebo rovnou spíš dvě knížky). Teď si dávám od psaní trochu pauzu, ale pro své čtenáře doufám, že nebude trvat znovu dalších 10 let.
6. Jako jeden z nich rovněž doufám, že to tak dlouho trvat nebude. Tvůj lehký styl by
přinejmenším mezi internetovými psavci chyběl. Máš nějaké literární vzory?
Nejvíc mě ovlivnil Rudolf Křesťan svými fejetony. Chvilku jsme si psali, když mi bylo asi 13 roků. Jeho dopisy patří k pečlivě opatrovaným relikviím v naší domácnosti. Docela by mě zajímalo, jestli on něco četl ode mne.
Kromě Křesťana jsem se jistě inspiroval i Fulgumem, jemuž se možná podobám výčtem nejrůznějších povolání, nadšením pro cestování a hladem po drobných, často absurdních momentech vonících člověčinou. Z dalších českých fejetonistů čtu například Karla Čapka, Michala Horáčka nebo Petra Chudožilova. S Petrem Chudožilovem jsme byli asi rok sousedi v Basileji, a teprve teď se chystáme jít společně na pivo. Fascinuje mě rovněž Umberto Eco, kterého bych chtěl číst v originále. Z internetových autorů jsou to mí přátelé Květoň Zahájský a Big George. S Květoňem alias Standou Švecem pracujeme na společném tajném projektu, což je záminka, abych se za ním mohl stavit na koštování slivovice a domácích uzenin.
V poslední době poslouchám hodně fejetonů v podcastech například z The New Yorkeru a přemýšlím, že bych jednou psal v angličtině. Problém je v tom, že v prostředí business English není angličtina pro fejetonistu dostatečně hravá. Pokud jsou moje fejetony autobiografické, pak jsou většinou založeny na mém anti-hrdinství. To funguje báječně v absurdním prostředí českých špitálů, ale už trochu míň v krásném, ale trochu na fejetonové zážitky sterilnim Švýcarsku. V poslední době přemýšlím o skloubení fejetonů s fotografiemi nebo o video fejetonech v angličtině. Tam teprve hledám inspiraci a rád si nechám poradit.
7. O tvorbě podcastů jsi neuvažoval? A proč v angličtině? Česká kotlina je pro Tebe již malá?
Když mi poradíš, jak na to, tak jdu i do podcastu! Vždycky zůstanu velmi hrdým Čechem, ale Říp by neměl být měřítkem našich činů, jak píšu v některém ze svých fejetonů.
Co se týče psaní v angličtině, tak si myslím, že je to zatím nedostižný cíl. Jedna věc je mluvit anglicky jako cizinec a druha je vnímat kulturu, tradice a drobné nuance anglicky mluvícího světa. Víš třeba, co je to anglicky popsicle? Každý capart v Americe to ví a pochybuji, že je to v jakékoliv naší učebnici angličtiny. Nejspíš se mi nikdy nepovede pochopit dokonale angloamerickou kulturu ze Švýcarska nebo z Čech. A možná ani nevím, jestli chci, abych žil problémy Angličanů nebo Američanů. Bohatě mi stačí, že se mohu vztekat nad českými novinami. Na druhou stranu mám spoustu příhod, kterým se smějí mí přátelé z různých částí světa, čili je naděje, že mé psaní a zážitky nejsou specificky české, jak jsem si vždycky namlouval.
8. Na podcasty nejsem expert, ale, pokud je mi známo, tak pořádný musejí vytvářet
aspoň dva, jinak jde pouze o audioblog. Co je anglicky popsicle opravdu netuším, ale já ani nevím, jak se správně anglicky nazvou „schůdky do kurníku“. Poučíš mne? A nad čím se nejčastěji v českých novinách vztekáš?
Popsicle je zmrzka, ale schůdky do kurníku netuším zas já, ale určitě slepice nasměruju správně, až se některá zeptá. V českých novinách mě rozčilují hlavně články o korupci a nespravedlnost. Je pravda, že tady ve Švýcarsku nerozumím příliš jazyku, tak se mi zdejší svět zdá možná nezaslouženě lepší. Taky si čtu hodně články o českém zdravotnictví a mám velkou chuť se zapojit do diskuse jak to dělat lépe, ale přijde mi, že u nás nikdo moc o rady nestojí. Ono se to ze Švýcarska velmi dobře kibicuje a většinou to jsou rady knížecí, ale trochu mě na druhou stranu mrzí, že neumíme dobre využít toho, co se naši lidi naučí v zahraničí.
9. Tak to podle jedné nejmenované české angličtinářky nemáš pořádné vzdělání, protože podle ní se na lepší škole ze slovíček jako „schůdky do kurníku“ tvrdě zkouší.:-D
Zřejmě se u nás doma klade důraz na nesprávné věci, ale třeba se to povede některým z nás změnit, pokud budeme dost trpěliví. Jako zcestovalý člověk můžeš poskytnout svůj nadhled. Vždy jsem se s Tebou chtěl pobavit o poplatcích ve zdravotnictví, ale to bylo na samostatnou debatu. Tak se Tě raději zeptám, jestli Ti chybí rodná hrouda nebo se ve Švýcarsku již cítíš jako doma.
Rodná hrouda mi samozřejmě neskutečně chybí, ale jsou momenty, kdy jsem rád, že bydlím v cizině. Zatímco ve Španělsku se člověk po pár měsících cítí jako doma, tady ve Švýcarsku je to (aspoň pocitově) tak nějak na pozvání, které může být kdykoliv odebráno. Stačí vysypat smetí do špatného pytle a okamžitě vám dají pocítit, že jste tu jen na návštěvě. Úplně nejvíc mi ale chybí můj syn Honzík.
10. Podle jeho výkresů to vypadá, že syn inklinuje spíše k výtvarnému umění.;) Jak zvládá rodina Tvé světoběžné cestování a jak se dívá na Tvou tvorbu?
To je trochu smutná kapitola, protože se mi po synovi hrozně moc stýská. Snažíme se být spolu co nejčastěji a taky po něm vytrvale loudím výkresy. Většinou říká, že má hodně zakázek a já musím počkat. Kreslí ve svých 8 letech na objednávky spolužáků, kamarádů i rodiny. Má úžasnou fantazii a právě teď je fascinovaný literaturou a sepisuje vlastní příběhy se svými ilustracemi, nebo si vyrábí koláže, leporela a dokonce dělá vlastní trikové filmy. Často vůbec nechápu, jak na to přijde. Lidé v okolí mu říkají “Mistře” a on sám si je toho náležitě vědom. Chová se důstojně a s grácií pravého renesančního umělce. Tady ve Švýcarsku má spoustu fanoušků mezi mými známými. Všichni se těší na každé jeho další dílo a pokud nic neposílám, tak dostávám netrpělivé maily, kdy zase Mistr něco vytvoří. Moje fejetony a historky zase slouží tchýni jako platidlo u kadeřnice. Jsem zván na španělské ptáčky vždycky, když se blíží melír. Jestli rádi čtete moje fejetony, tak se těšte na Mistra. Já už se nemůžu dočkat jeho fejetonů a povídek.
11. Já osobně se již těším, ale než nám Mistr doroste do řádného věku fejetonisty glosujícího život se vším, co obnáší, tak doufám, že se dočkáme nových příběhů I od jeho otce. Chtěl bys našim čtenářům něco vzkázat?
Chtěl bych popřát čtenářům Splatu spoustu báječných fejetonů a veselých povídek od zdejších autorů. Měli bychom své humoristy hýčkat a podporovat je. Humoru (zvlaště toho inteligentního) je zoufale málo. Já osobně nepovažuji za svůj největší literární úspěch žádný ze svých fejetonů, ale skutečnost, že jsem "objevil" pro literární svět Květoně Zahájského.
To Květoně dozajista potěší. Děkuji za rozhovor!
Není zač.
Nádherný rozhovor se zajímavým člověkem
Už několik let jsem skalním
Moooooooooc děkuji
Hezky rozhovor se zajimavym