Pár slov o zvrácenosti, utrpení, strachu z bolesti a eutanázii.
Následující báseň se váže k příběhu, jenž se stal v sousední zemi a o němž média přinášejí nové a nové informace, dávkované do senzací. V době, kdy si lidé zvolna zvykají číst rozhovory politiků, kteří si takzvaně nalévají čistého vína, se objevil přepis mailové korespondence neméně šokující. Korespondence mezi budoucí obětí a jejím vrahem. Text má dvě roviny. Jednu pubertální a jednu tragicky bolestnou.
Obě jsou k zamyšlení. První tvář patří dospívající dívce, která používá výrazy jako její vrstevnice, v textu se objeví obdivné „vau“ i upřímné konstatování, že čekala fotku předchozí oběti svého budoucího vraha „více masakrální.“ Dívka nás zde vpouští do světa, kde není příliš hranic a kde se neřeší oběť, ale pachatel. Neptá se po tom, kdo byla oběť, ale kolik už jich pachatel zabil a co u toho prožíval.
Druhá z tváří je svraštělá bolestí, která oběti nedovoluje prožívat více, než tuto bolest. Pro ni nevnímá druhé, je jí naprosto svázána a hledá jen jediné. Únik.
Po přečtení dostupných informací o celém příběhu se v člověku perou různá hodnocení. Na jednu stranu šlo o promyšlený, plánovaný, připravený čin, kde obětí je mladá, zřejmě fyzicky zdravá pohledná dívka. Na stranu druhou nelze přehlédnout její psychická dlouhodobá muka, která ji dovedla k objednání si vlastní smrti. Zřejmě bezbolestné a klidné. Žádná hrůza, žádná brutalita, a pokud perverzí nenazveme pocit pachatelova uspokojení, ani žádná perverze.
Nechám stranou fakta o pachateli, stejně jako možné nesrovnalosti a pochybnosti o tom, zda je podezřelý, jenž zemřel, skutečným pachatelem, či zda jich bylo více.
Spíše mě zajímají jiné otázky. Je zabití někoho, kdo si svou smrt objedná, stejně závažným zločinem vraždy jako vražda na objednávku někoho jiného? Má být člověku, který nežije ničím jiným než touhou zemřít v jeho přání vyhověno bez ohledu na jeho věk a fyzický stav? Šlo mladé dívce nějak pomoci, aby mohla žít plnohodnotný život a nemyslela jen na to, kdy a jakým způsobem zemřít? Měl by zákon o eutanázii, pokud bude společností přijat a zákonodárci mu dají konkrétní obrysy, pamatovat i na lidi v podobné situaci, v jaké se nacházela oběť, o níž je zde řeč? Existuje hranice utrpení, která, když se překročí, již není cesty zpět? Minimálně tyto otázky mě při zprávě o smrti Lucie U. napadly a inspirovaly k předkládané básni:
Byla to bolest? Nebo pominutí?
Těžké je se teď na to zpětně ptát,
opačné póly touží po splynutí
bloudící duše, řádný desperát.
Pokud chceš doplout v člunu převozníka
až na ten druhý, zcela jiný břeh,
kam slovo živých více neproniká
a kde už není cítit lidský dech.
Budu tam s tebou čekat do vyplutí,
tvůj bude slábnout, mně se zrychlí tep,
počkám tam s tebou s nebývalou chutí,
opustíš navždy svět, kde voní chléb.
Musíš být jistá, tvoje rozhodnutí
může být cestou, která nezná zpět,
vše bude klidné, nejsem ten, kdo nutí
kov plný síly v dešti rezavět.
Vím zcela jistě, že jsem odhodlaná,
jenom se přiznám, že mám trochu strach,
že se vše zbortí, až dožiji rána,
doufám, že budeš tím, kým chci: můj vrah.
Všechno mě pálí, dusí do zalknutí,
vždy ale začne stejně hrozný den,
jsem dávno mrtvá, jsem jen živou sutí,
zase jsem starší: o rok, o týden.
Hrozně se bojím, že to bude kruté
a mně se stejně nepodaří spát,
co když mě zradíš, co když i ty, Brute,
necháš mě přežít, že vše byl jen zkrat?
Musíš mi věřit, že se neprobudíš,
jaký jen důkaz mohl bych ti dát,
že brzy zhasne oheň ve tvé hrudi
a já pak popel půjdu vysypat?
Hlavně se neboj hrůzy z ponížení,
nechci tě zničit, ponížit tvůj klín,
smrt je tvá volba, převozník tvůj ženich,
co jiným světlo, pro tebe je stín.
Tak to jsem ráda, že mě nezneuctíš,
budeš můj anděl, který bude stát
při mně až vpluji do tichého ústí
řeky, jež v deltě končí akorát.
Máš moje slovo, přikryji tvé geny
jemností hlíny, jež je bude hřát,
odejdeš hrdě, v krvi hypnogeny
znaví tě k smrti, stačí rozestlat.
Děkuji, dobrou, sen mě vysvobodí,
myslím jen na to, že to nesmíš vzdát.
Nevzdám to, neboj, popluješ svou lodí,
oddaná oběť, starostlivý kat.
eA
má odpověď
Cynicky řečeno je život podobný dar jako ponožky pod Vánočním stromkem. Člověk si jej sám nenadělil, a proto by se ho (jich) také neměl jen tak zbavovat. Zarážející výrok, ale nese v sobě určitou pravdu. Přinejmnším většina z nás si přála nebo dokonce očekávala něco jiného a někteří mohou být opravdu krutě zklamaní, avšak ty ponožky narozdíl od blobostí, po kterých mají lidé sklony obvykle toužit, alespoň dokáží v zimě zahřát.
Podstata žalu stejně jako radosti je v nás samých a proto věřím, že, dokud je zachována duše, ta lze pomoci. Zvláště, když jde o mladého a zdravého člověka, který třeba jen přehání. Takové ukončení života považuji za vrcholnou zbabělost umocněnou faktem, že krom selhání vůle, kdy daný jedinec svůj život prostě vzdá a není ochoten bojovat, ani nemá odvahu na to, aby ukončil svůj život sám. Takovým činem mohu jen pohrdat a všemi silami se snažit, aby zákonem ani společností tolerován nebyl.
Za článek jsem vděčný, neboť úvod mne přiměl k přemýšlení a báseň okouzlila svou mrazivostí.
Přiznávám, že o smrti Lucie
Přiznávám, že o smrti Lucie U. jsem vůbec neslyšla. Nemohu proto komentovat úvod. Ale báseň se mi velmi líbí a zapůsobila na mne.