Od stolu v Lilii: Oběd prvý
Ten den bylo v restaurantu Lilie obzvláště plno. Inu, turistická sezóna je tu.
„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se vysoký muž pozdních středních let výrazně mladšího a menšího čtenáře Fantastických příběhů.
„Samozřejmě,“ prohodil energicky mladík a zvedl oči od četby, aby si příchozího prohlédl. Napadlo ho, že souhlasil až příliš horlivě a proto dodal mnohem vlažněji: „Prosím.“ V naději, že vetřelec pochopí, že právě teď nemá čas ani náladu na zapředení sebepovrchnějšího rozhovoru.
Stařík se posadil. Když oba seděli, nebyl už o tolik vyšší.
„Co to čtete?“ Mladíkův společenský manévr buď nebyl pochopen, nebo akceptován.
„Fantastické příběhy? Takový škvár.“ Odpověděl si sám muž oděný ve staromódním plášti.
„Taky si myslím.“ Zněla odpověď, aniž by mluvčí zvedl oči od rozečteného článku.
„Tak proč to čtete? Jednou jsem si koupil podobný plátek …“ stařec byl asi zvyklý často pokládat řečnické otázky, načež druhý diskutér bryskně reagoval tak, že po každé jeho následující otázce vyčkal okamžik se zamýšlenou odpovědí, aby neotvíral pusu zbytečně.
„… myslím, že se to jmenovalo, počkejte, já si vzpomenu, ehm… jistě, Podivuhodné příběhy.“
„Očekávám, že na ně budete mít podobný názor,“ odložil muž časopis, jednak aby nevypadal nespolečensky a pak také protože ho začala debata zajímat.
„Nesnažte se mi číst myšlenky! Já vím co chci říct a pokud to víte i vy, tak stačí říct, že vás nudím,“ odvětil trochu rozhořčeně.
„Ne, jen pokračujete, zajímá mne váš názor.“
„Řeknu vám, nebylo to tak špatné, ale ty příběhy, ty příběhy milý pane, to snad ani není možný!“ těžko říci zda se názor zjemnil průběhem debaty a nebo ne.
„Řekl bych, že nejste správným člověkem, pro tento časopis, již podle názvu Podivuhodné příběhy lze usoudit, že plátek je určen hlavně lidem se schopností a ochotou podivovat se a to dělají nevěřícní reptalové jen velice zřídka.“
„No dovolte! Nazval jste mne nevěřícným reptalem?“
„Takhle přesně jsem …“
„Za to se budete zodpovídat.“ Ne vždy se chce člověku čekat. „Já, já mladý pane,“ do slova „mladý“ vložil tolik despektu, kolik jen dovedl „jsem slyšel za svůj život desítky a desítky zvláštních příběhů a každý, povídám každý z nich byl lepší a tím myslím podivuhodnější a věrohodnější najedenou než kterýkoliv z těch, co vychází v těchhle časopisech.“
„Myslím si, že je na čase, abych se představil, jsem Robert Tišek, redaktor Podivuhodných příběhů.“
„Tím se hodně vysvětluje. Mé jméno je Tomáš Pintok a jsem průvodčí.“
„Já jsem Ben, přeji krásný den. Jsem číšník. Budete si něco přát?“ Oba zvedli oči a chňapli naráz po Menu.
„Prosím,“ pokynul zdvořile Robert, což ani nemusel, a stáhnul svojí ruku do defenzivy.
„Dám si kuře s rýží a játrovou omáčkou, povidlový vdolek a pivo.“ Objednal a podal Menu svému mladšímu kolegovi s nonšalancí vítěze.
„Já si dám dvojitou porci hranolek, propečený biftek s tatarkou a kečupem a pomerančovou limonádu.“ Zavřel sešit.
„Budete platit zvlášť?“ zeptal se váhavě číšník poté co zapsal objednávku.
„Poslyš, … Bene, když jsi přišel, tak jsme se představovali, myslíš si, že náš vztah postoupil na takovou úroveň, abychom platili dohromady?“ prohodil mírně ironickým tónem železničář
„Promiňte.“
„Já myslím, že ano.“ opáčil Robert co nejrychleji
„Výborně, tady mladý pán to za mne zatáhne.“
„To netvrdím, ale co kdybychom si dali souboj. Vy, člověk protřelý světem s mnoha příběhy v kapse, a já, redaktor úpadkového časopisu pro teenagery a babky. Kdo řekne lepší historku, vyhrává a má oběd zdarma.“
„Oběd zdarma? To se nedá odmítnout!“
Číšník se šibalským úsměvem odešel.
„Tak začněte,“ pobídl železničáře mladší, víte přeci, že ženy, starci a slabomyslní mají ve všem přednost.
„Jestli jste mne chtěl tímto urazit, tak vězte, že se vám to nepovedlo, ale začnu, ať víte, co je to příběh, vy holobrádku. A ne ty paskvily, které každý týden vypouštíte mezi veřejnost.“
„Poslouchám...“
„Bude to příběh o tom, jak zvláštní může být setkání dvou starých známých po mnoha letech.
Konec světa
Potkal jsem se s ním v čekárně u zubaře. Dlouho jsem si musel vzpomínat na jeho jméno, ale po nekonečném a strastiplném přemýšlení jsem došel k závěru, že je to Albert Rou – a něco. Pozdravil jsem ho, jak nejveseleji dokáže pozdravit člověk, kterého šíleně bolí zuby, druhého, který je na tom pravděpodobně stejně tak, avšak jménem jsem ho zatím neoslovoval, pro jistotu.
Byl to spolužák ze základní školy, Velký Albert, Chytrý Albert, Šprt Albert a tak dál, vždyť to znáte. Tentokrát však už nevypadal tak čistě, elegantně a šprťácky. Nerozumějte mi špatně, nebyl neupravený, či v otrhaných a špinavých šatech, jak je tomu jistě často u vašich přátel, ale byl jiný. Velice sešlý a šediny už mu nakazily celou hlavu, vypadal dost podlomeně.
Zvedl oči a bylo na něm vidět, že tápe v paměti, kdo by mohl být ten elegantní muž, který ho pozdravil. Vypadal zmateně, chci říct, že vypadal více zmateně, než by se na noblesního člověka čekajícího na zubařský zásah, který potkal neidentifikovatelného starého známého, slušelo.
„Tomáš, Pinty. Ze základky! Pamatuješ?“
„No jistě,“ pravil vítězoslavně: „smraďoch Pintoch.“
Jen mimochodem, to byla přezdívka, kterou jsem získal za velice podivných okolností a která není zdaleka tak hanlivá, jak by se mohlo zdát!
„Tak co, jak se ti vede celou tu dobu,“ zeptal jsem se ho na obligátní otázku starých známých. Jeho oči však hned na to po rozjaření nad memoračním úspěchem pohasly.
Přisedl jsem si k němu, on si mne prohlédl od hlavy k patě a o kousíček si odsedl dál ode mne.
„Co ti budu povídat, jde to z kopce.“
Tak na takovýto rozhovor jsem nebyl zvědav a tak jsem, jak je mám zvykem, velice obratně stočil rozhor k méně palčivým věcem: „Vždyť já tě neviděl tak dlouho, co jsi vlastně vystudoval? Ty budeš alespoň inženýr, že? A kde teď pracuješ.“
„Chemické výroby, obor barvení textilu. A tu práci jsem opravdu miloval, kontrolovat průběh výroby, vymýšlet nové barvící postupy pomocí nových technologií a surovin, to bylo něco přesně pro mne, až do té chvíle, kdy jsem odhalil to spiknutí. Vyhodili mne z práce necelejch čtrnáct dní potom.“
„Jaké spiknutí?“ zeptal jsem se spíše ze slušnosti, protože špína, balast a klepy jdou mimo mne a já se o ně ze zásady nezajímám.
„Ty jsi mne neslyšel mluvit v rádiu?“
„Ne, co jsi tam povídal?“
„A já myslel, že to slyšel každý, ale nepodařilo se mi je přesvědčit. Nikoho.“
„Tak povídej, jaké spiknutí?“ Úspěšně jsem hrál naléhání.
„Víš, blíží se konec světa.“
„Cože?“ Hodil po mne zlý pohled, protože v mém hlase zněly spíše pochyby a ironie, než údiv.
„Ano, oni jsou všude, upevňují si své pozice a čekají na vhodnou příležitost. A až přijde. Pak udeří!“ A provedl gesto, které mělo znamenat zničující úder, jen to plesklo. Já ho znal spíše jako výzvu: „Pojď na bitku.“ a v nějakém dokumentárním filmu jsem viděl, že ho domorodci používají dokonce jako příkaz: „Pojď, půjdeme dělat mouku.“
„Kdo?“
„No oni. Ty to nevidíš? Jsou všude kolem, sledují nás a jsou nám tak blízko jako nikdo jiný. A až zaútočí. Budou vizionáři jako já jediní, kdo přežijou.“
„Ale kdo, mimozemšťani? Vládní korporace? Počítače? Rusové?“
„Ale kdepak, ty to vůbec nechápeš.“
„A nebudu chápat, když mi neřekneš o co jde!“ Hrál jsem rozhořčení.
„Oblečení přeci, bavlna! Její kolektivní inteligence se rozhodla vzbouřit proti svým pánům, proti lidem. Zjistil jsem to před půl rokem. A už vím, že to přichází.“
„Ale jak, jak se může proti nám oblečení vzepřít?“
„Jejich možnosti jsou větší než si myslíš. Rozhodli se k revoluci již na jaře, ale jsou chytří, příliš chytří, čekali. Čekali až doteď a teď už to přichází.“
„Ale co?“
„No přeci puč. To opravdu nic nechápeš? Podívej se na sebe. Klobouk, košile, nátělník, beztoho trenky, ponožky, šála a to je teprve podzim! Jak budeš navalenej v zimě? Co budeš dělat, až tě začne škrtit šála, nebo vázanka. Klobouk si spadne do očí, abys nic neviděl, a díky košili nebudeš moc pořádně hýbat rukama. Co budeš dělat pak? Zhebneš!“
„Ale to není všechno z bavlny!“
„Ne to není, ale bavlna dokázala přesvědčit všechny organické textilní matriály, že až dosud žili v područí člověka a je načase s tím něco udělat. Vlna, len a dokonce i juta se přidaly a její stranu!“
„A jak se tomu bránit? Co mám udělat, abych se zachránil?“ zeptal jsem se opět ze zdvořilosti a použil ten nejvyděšenější hlas z mého repertoáru.“
„To je jednoduché, mluvil jsem o organických textiliích, nebuď blázen, polyester není živý, ten ti nic neudělá!“ Mlčel jsem, ačkoliv mne na zmiňované bláznovství napadalo spoustu uštěpačných poznámek.
„Dobře, jsem rád, že to vím, alespoň se na to mohu připravit.“
„Takže ty mi věříš? Bylo mi jasné, že někdo soudný na tomto světě musí existovat! Musíš my pomoci přesvědčit ostatní lidi. Kde pracuješ?“
„Jako průvodčí ...“
„Výborně, může to znít ve vlaku hned za hlášením: Příští stanice Ble, ble, ble! Dáme tam třeba: Lidi nenoste bavlnu, nebo ještě lépe Kupujte polymerické oblečení!. My to lidstvo přeci jenom ...
„Pan Pintok!“ zazněl rázný hlas sestry, která právě vykoukla do čekárny z ordinace.
„Ehm ... myslím, že budu muset jít dovnitř.“
„To je smůla, já nemám moc času, nemůžu na tebe čekat věčně. Jestli ti to bude trvat moc dlouho, tak už budu asi v tahu, ale neboj, já ti zavolám. Jaké máš číslo? Ale ne, kašli na to, najdu si tě v seznamu...“ Z neznámého důvodu zvukotěsné dveře se za mnou zavřely a já uvažoval o tom, že není vždy na škodu, když vám odpojí telefon.
„Vy jdete na kontrolu, nebo vás něco bolí?“ zeptal se bez pozdravu věcný doktor
„Co bude trvat dýl?“
Už jsem ho nikdy neviděl a myslel jsem si, že ho zavřeli někam do blázince. Upřímně řečeno jsem doufal, že ho zavřeli do blázince. Jenže to se nestalo. Jak to vím? Vy by jste chtěl taky slyšet všechno. Vím to, protože čtu. Asi za týden na to byla uveřejněna v Mladé Frontě krátká zpráva o podivné smrti jednoho muže, který byl nalezen v prodejně s textilem. Podle patologa se udusil, dlouho však nemohli přijít na to proč. Až při pitvě objevili dětskou bavlněnou ponožku v dýchací trubici.
* * *
„Tak co, co tomu říkáte, můj mladý příteli, myslíte si, že můj příběh trumfnete?“ dodal po skončení samolibě stařec. A nabral na vidličku pořádnou porci rýže, kterou mu Ben zatím přinesl. Robert měl svojí porci téměř snědenou, byl zvyklý jíst rychle.
„Tím jsem si zcela jist, ale nejsem si jistý, zda vy svojí porážku uznáte.“
„Já poznám dobrý příběh! A vím, že vy dobré příběhy vyprávět neumíte, to vám kouká z očí.“
„Víte co, až budu hledat novou práci a budou po mne chtít můj psychologický profil sestavený postarším železničářem, který mne zná půl hodiny, určitě si zajdu za vámi.“
„Domluveno.“ Ukončil razantně a smrtelně vážně mladíkovu ironickou jízdu jeho oponent: „Ale pokud si vzpomínám dobře... Ach ano, máte vyprávět nějakou historku!“
„Jsem rád, že jste tak nedočkavý, máte se na co těšit. Bude to příběh, který se opravdu stal a to jednomu z mých nejlepších přátel, ne nějakému vzdálenému náhodnému známému.“
Kruté myšlenky
Dan Hornster, možná jste o něm slyšel, byl dost zoufalý spisovatel sci-fi. Odborníci vám jistě potvrdí, že není mnoho slavných spisovatelů tohoto žánru, jen o něco málo více úspěšných, ale těch zoufalých je desetkrát, možná stokrát více. Dan byl jeden z těch, který měsíc co měsíc posílá své povídky do časopisů a následně stepuje před trafikou, aby mohl hned po dodávce čerstvých časopisů poprosit o nahlédnutí do některých z nich. Většinou tyto tripy končily zklamáním, ale ne vždy. Občas se Dan uveřejnění své povídky a následného honoráře skutečně dočkal. Jezz H. (pod tímto pseudonymem psal) měl však tu smůlu, že psaní bylo jeho povolání. Nic jiného neuměl. Jeho sci-fistická díla ho však neměla šanci uživit a tak se rozhodl k razantnímu kroku. Začal psát do ženských časopisů. Šlo mu to skvěle, pod několika pseudonymy popisoval svůj první polibek, své první rande, své milostné problémy včetně té skvělé historky, jak přišel o panenství. Zjistil, že právě to, kvůli čemu nikdy pořádně neuspěl na poli opravdové literatury, z něj činí hvězdu na úrovni zcela jistě pravdivých příběhů.
Hned se mu začalo dařit lépe, poplatil dluhy a koupil si pořádný psací stroj, na kterém vznikl ten nejdojemnější a nejautentičtější příběh od dob svobodné matky Bridget a jejích osmi dětí. Pod pseudonymem Aneta Kühnová publikoval příběhy babičky, která se stará o svojí tělesně postiženou vnučku Mínu, jejíž rodiče zemřeli při osudné autonehodě.
Vedlo se mu tak dobře, že mne dokonce jednoho dne pozval na večeři do restaurace věhlasné kvality, aby mi poděkoval za všechny ty hranolky, hamburgery a párky v rohlíku, kterým mnozí říkají teplí psi, které jsem mu věnoval jako nevratnou půjčku za přátelský rozhovor. Ne však jen proto.
„Robe, tak dlouho jsem tě neviděl, co děláš?“ začal tak trochu neobratně rozhovor, což jsem mu přeci jen tak lehce nemohl odpustit.
„Neviděl jsi mne od včerejška, kdy jsi se mi snažil prodat svůj příběh původně určený pro časopis Maminka, který ti však nevzali, protože v něm vystupovali mimozemšťané. A co dělám? Díky tomu, že jsem tu story nevzal tak stále tu samou práci, naštěstí.“
„No tak, to byla přeci sranda!“
„A tahle humor žerou ženský?“
„Počkej, počkej. Nebudem se hašteřit jako za starej časů, máme důležitější věci k probírání.“ Jen abych to uvedl na pravou míru. Kdysi jsem s Danem vytvořil cosi, čemu se říká autorská dvojice, ale k ničemu to nevedlo, poněvadž jsme vždy sklouzli k něčemu úplně jinému, většinou uštěpačným poznámkám na účet toho druhého, přestože jsme byli velice dobří přátelé.
„Víš, já mám problém,“ začal.
„Ale nevím jak začít,“ pokračoval.
„Víš já, poslední dobou ... ne, víš co, začneme úplně od začátku. Já, totiž, jak jsi si již jistě všiml momentálně píšu pro ženské časopisy, není to však jediné co tvořím. Hlavní pro mne je moje velké dílo.“
„Předpokládám, že to nebude páteční story paní Kühnové.“
„Ne, to si piš, že ne. Dělám na tom už tři roky a je to skoro hotový. No už tomu popravdě chybí jen název. Víš, inspiroval mne k tomu jeden dokument, co popisoval život původních jihoamrickejch indiánů. A oni tam tvrdili, že umí ovládat počasí, že prej věří, že jim bůh Gromer sešle déšť a ono skutečně zaprší. A když chtěj slunce, tak svítí slunce. Ale když chtěl náčelník, aby jeho žena byla o dvacet let mladší, tak se přiřítili bílí dobyvatelé a vybili půlku vesnice. Brali to jako výstrahu a vod tý doby prosí jen o počasí.
A tak mne napadlo postavit příběh knihy na tom, že jeden génius, samozřejmě že to velice zjednodušuju, vyrobil přístroj, díky kterému člověk uvěří čemu chce a opravdu toho dosáhne. Spousta různejch lidí to popisuje úplně jinak, někdo jako zásluhu boha, jiný jako moc podvědomí. Ale jedno je jistý, když něčemu opravdu silně věříš, tak se to stane. A tahle mašina prostě dokáže, že uvěříš v to, v co uvěřit chceš. Jenže má obrovský dopad na okolí a vedlejší účinky. A navíc, nesmí se dostat do nesprávných rukou. Jenže ten stroj je chybně použitej a tak vytváří realitu z náhodných myšlenek svého nositele.“
„A tohle jsi vymyslel sám?“
„Samozřejmě.“
„Takže jsi to nevyčetl v komiksu a Supermanovi?“
„Děláš si srandu? Ono to takhle zní děsně blbě, ale když je to napsaný, vypadá to líp.“
„Rád věřím.“
„Ale to není můj problém. Víš, já se zabýval hodně studiem tohoto tématu. Pročetl spoustu knih, odborném publikací a těch šmejdů, co maj velkej nápis Největší záhady světa. A tam všude jsem se dozvěděl, že k navození takovýho stavu, kdy všemu lehce uvěříš, lze provést několika způsoby. Ten nejlehčí a nejschůdnější je užití lehkých drog v kombinaci se správnou hudbou a aroma.“
„Ty si děláš srandu. Ty jsi to vážně vyzkoušel?“
„Víš přeci jak lehce všemu uvěřím.“
„Ano, to vím, ale nikdy jsi nejevil zájem o tyhle spirituální hovadiny.“
„Jasně, ale tohle bylo téma mý knížky, musel jsem to alespoň zkusit.“
„A co se tedy stalo.“
„Nó, zatáhl jsem záclony, zapálil pryskyřičnou svíčku a pustil bubny indiánský hudby na ten správnej rytmus a výšky Boba Marleyho na pohodu. Lehl jsem si, uvolnil se a sežral ten hnus, který se nápadně podobal hovnu. A pak to bylo takový ... váš jak ty lidi poposunou, jaký ti je, když umřeš, tak něco podobnýho. Až na to, že na druhý straně na mne nečekala babička a teta Linda, ale Mike. Víš, Mike je hrdina toho mýho románu, co se jeho představy stávaj skutečnýma a on se úplně změnil. Nejdřív to byl takovej hajzlík a ke konci už byl v pohodě, páč si toho hodně zkusil. A von už byl na konci, kdy už byl jako v pohodě, uměl pomocí meditací kontrolovat svoje myšlenky, ale doktoři mu řekli, že už mu ten přístroj nevyndají, že už je moc zapuštěnej do mozku. On to byl totiž takovej implantát. A Mike mne prosil, jestli bych mu tu hrůzu nevyndal z hlavy, že jsem jedinej, kdo to může udělat. Ale já mu řekl, že kvůli tomu, že není spokojen přeci nebudu přepisovat konec knihy, že se s tím musí naučit žít. Na to hnedka zvedl hlavu a začal pocukávat levou půlkou tváře, to dělal, když je nervózní, nebo rozčílenej. Teď byl rozčílenej. Zařval na mne něco v tom smyslu, abych se s tím naučil žít sám. A pak to skončilo. Vypnul jsem hudbu, zhasnul svíčku a pořádně vyvětral.“
„A co bylo pak, zdálo se ti o něm znova. Změnil jsi konec knihy?“
„To bych nikdy neudělal, po tom co mi provedl, vždyť je to úplně stejný hovado jako na začátku!“
Do restaurace vstoupil vysoký muž, který před sebou tlačil invalidní vozík s asi třináctiletou dívkou. Zajel až k našemu stolu a oslovil Dana: „Paní Kühnová, je mi líto, že vás ruším, ale Mína byla neodbytná, pořád vás chtěla vidět. dokonce brčela a vy jste říkala ...“
„Ano, ano. Míno, co bys řekla malé procházce v parku, stejně už jsem vyřídil vše co jsem potřeboval.“ Zvedl se, položil na stůl bankovku bohatě postačující na zaplacení večeře i s velikým spropitným. Odhrnul si vlasy z čela a odhalil tak čerstvou jizvu.
„Nejde odoperovat, zabilo by mne to.“ Postavil se za vozík a odtlačil ho s klidem, jaký jsem u něho viděl jen málokdy.
Teď by jste milého Dana Hornstra našli na jednom z těch obrovských policejních archů, kam se píší pohřešovaní lidé. Ale když jsem se šel podívat do jeho domu, našel jsem na stole stoh listů. Přečetl jsem si je a opravdu jsem musel uznat, že ten román není vůbec špatně napsaný a pro dobře odvedenou práci najde osoba mého vlivu vydavatele snadno. Právě teď se dostává kniha na pulty obchodů, jedinej problém byl, jak ji pojmenovat ... ale nakonec jsem i to vyřešil. Jmenuje se Kruté myšlenky.
* * *
„A tohle je podle vás příběh?“
„Samozřejmě a to velice dobrý příběh, podložený fakty, ne jako ta vaše ponožka v krku.“
„Tak poslyšte, neurážejte mojí historku, jinak budu napadat já tu vaši a sám víte, že je tam několik děravých míst.“
„Nepovídejte ...“
„Jak třeba hned s těma ženskejma časopisama, vsadím se, že kdybych je prolistoval, nenajdu tam jediný z těch pseudonymů, které jste mi jmenoval.“
„A vy mi můžete ukázat ten článek o podivné smrtí? Víte co, tohle téma necháme být a spíše se zaměříme na to, která historka byla lepší.“
„Ta moje, samozřejmě!“
„Jste si tím jist?“
„To víte, že ...“
„To byla řečnická otázka. Neskákejte mi doprostřed projevu!“ Oplatil mladík stejnou mincí trýzeň, kterou musel sám snášet.
„Víte jak to vyřešíme? Tenhle oběd zatáhnu já, čistě z úcty k vašemu věku. Ale chci odvetu. A to regulérní odvetu. Za týden se tu setkáme a zvolíme si soudce, který určí téma našich historek, vyslechne je a označí vítěze. Za to všechno dostane oběd zdarma.“
„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak ten kdo prohraje bude platit hned tři obědy?“
„Chápete ještě rychle! Bojíte se snad?“
„Já? Bát? Příští týden ve dvanáct, ani o minutu dýl. Nemyslete si, že na vás budu čekat.“
„Já jsem Ben, přeji krásný den. Přejete si platit?“
hm...
...jakkoliv mne obě krátké povídky nechávají chladným, tak nemohu neocenit jejich styl a formu včetně humoru. Také je jim třeba přiznat, že by klidně mohly posloužit scénáristovi k těm lepším dílům seriálu Krajní meze.
podmiňovací způsob BYSTE