O bohatýru Čurinovi, kterak si přídomek Prilavkin vysloužil
Bylo nebylo...
Za sedmero horami, sedmero řekami a jedním polárním kruhem ležela carokrásná země. Země, kde zítra již znamenalo včera a listopad byl už v říjnu. V jednom zapadlém koutě té země ležela vesnice, na vesnici ležel sníh a na jejích obyvatelích ležela chandra. Obzvláště v noci. Nejvíce pak v noci z dvacátého listopadu na patnáctý leden.
Nebylo také divu, když (dle Bjulletěnu jarovizacii T. D. Lysenka a v souladu s nařízením strany a vlády), každého jara trpělivě seli žito do brázd v permafrostu a zasypávali je kyprým prašanem, aby na podzim sklidili jenom posměch a hanbu od lidových komisařů pro zemědělství.
Co potom mohli udělat jiného, než nachytat lososů a naplnit výběrčím desátek pytle alespoň kaviárem, aby bylo co vyměnit za vodku.
Komisaři odjeli, vodku poslali a i nějaký ten rublík přidali. A zase bylo dobře. Pán Bůh vysoko, báťuška generální tajemník daleko…
Jednoho krásného letního jiskrně mrazivého dne, probudil se za pecí Čurina Popadajevič Zabřichin; profesí povaleč a opilec. Pohladil si zrzavý plnovous a spatřiv, že má na ruce pouze pět prstů namísto obvyklých patnácti, strašlivě v něm hrklo, že začíná střízlivět. Přioděl se v anorak, obul sněžnice, rublíky za poslední jikrobraní přepočítal a vypravil se nakupovat.
Pravda, děrévňa Potěmkinovka nepatřila k největším v Jenisejskoj gubernii, ale univerzálnyj magazin na návsi stál. Však také zástup se síťovkami táhnul se hezkých pár verst do tundry. Daleko musel Čurina firnem šlapat, aby se na konec fronty postavil. A hned také, věren slovanské družnosti a srdečnosti, zapředl rozhovor:
„Zdrávstvujtě bábuška. Skažítě, vodku už přivezli?“
„Vodku? Kdepak bychom se dočkali vodky. Já tu stojím na chleba, synku.“
„A dlouho-li na ten chléb stojíte?“
„Dlouho? Nu, ani ne. Tak tři, nanejvýš čtyři dny. Však ještě ani nemám dojedený ten, který jsem koupila minule. Pasmatrí,“ zašátrala starucha ve fěrtochu ze soboliny a vytáhla skrojek. „Vot, takája žízň, synák.“
„Co vy víte o žízni!?“ povzdechl Čurina. „A to ani ten chléb nepřivezli?“
„Ále, chleba je dost. Čekáme, až přivezou novou prodavačku. Tu starou, mladou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, nám unesl Kostěj Nesmrtelný do svého Zimního paláce. To už je letos druhá. On je tam snad žere, nebo co.“
„Něvazmóžno! Až do Sankt Petěrburgu hokynářky unáší? Mjerzavec kakoj-to! Irinu Aurorevnu Švorcóvu na něj! Ta by mu ukázala, co umí žena za pultem!“
„Ale kdeže by do Petrohradu, synák. Kosťej má palác nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever.“
„Nu co, když je to tak, půjdu a překrásnou Vasilisu ze spárů toho zloducha vysvobodím!“
„Moloděc! To je rozhodnutí hodné bohatýra,“ lísala se babka. „Tu máš na cestu chléb. Bude se ti hodit.“
„Mám mrznout tady, nebo se zahřát procházkou na těle a dobrým skutkem na duši,“ pokrčil Čurina rameny. Vzal skývu, oklepal sněžnice a zamířil k točně.
Řekne-li vám Rus, že je něco nedaleko, pak musíte počítat se vzdáleností od sta kilometrů výše. Rovněž na stanovení času je třeba dávat pozor. Minůtočka bývá obvykle údaj, čítající řadu hodin až dnů; často i měsíců.
A tak Čurina šel a šel.
Tvrdá je k člověku sibiřská země širá.
Daleko na sever, u polárního kruhu
Čurina stále jde. Jen mráz ho v hrsti svírá.
Daleko na sever, daleko od soudruhů.
Zaťatá hrozí pěst Kostěji, jenž dlí v dálce.
Zlá sibiřská je zem a tvrdé lidi žádá.
Rve vichr holou pláň. Mráz zaskočí i znalce.
Čurina vichrem jde a do závějí padá.
Sibiřská vichřice člověka k zemi srazí
a člověk brání se - a potom ztrácí síly.
Čurina stále jde. Dech v rampouchy se mrazí.
Silnější bouře je. A proto dojde k cíli.
(S. Neumann / K. Zahájský)
„Ha! Je to přelud? Klam a mam? Šálí mě snad zrak?“ Pravil sobě Čurina, spatře v prostřed pláně oheň. Kol vatry stáli, ruce si hřáli, tři molodci, jak ruské vejce ruskému vejci sobě se podobali. „To není možné! To jsem ještě neviděl!“
„Své vlastní uši jsi také ještě neviděl a máš je,“ opáčili mužici jednohlasně.
„Zdrávstvujtě mládenci! Odpusťte, nezdržuji vás od práce?“
„No dovol!“
„Víte, vrtá mi hlavou, jak je to jen možné, že jste si tolik podobni? Jste bratři?“
„Ne, my jsme Eskymáci, ty durak nabityj! Vy Evropani nám připadáte taky všichni na jedno brdo.“
„A to stále dlíte takto pospolu?“
„Pravda, působilo by mnohem literárněji, kdybys nás potkal postupně, každého zvlášť,“ pravili ti tři svorně, „ale touhle zkratkou zase popoženeme dějovou linii příběhu svižněji kupředu, ne?“
„Dobrá dobrá, ale ať se mi to podruhé neopakuje! To bych si vyprosil! Jakési zkracování pořád… Jak má potom moje postava projít nějakým psychologickým vývojem? Abych nezapomněl, ještě jsem se ani nepředstavil. Menja zavůt Čurina. Čurina Popadajevič Zabřichin. S kým mám tu čest?“
„Šmarjájózefvisarionovič! Ještě etiketou bude zdržovat. Musí to být? S takovou se nikam nedostaneme,“ předhánělo se trio v žehrání.
„Tak, ať je to z krku - Ravadjärvi Gottmundóttir Valkeapää, těší mě,“ pravil první.
„Čáhcegáddái Noohká Boazobálggissagai, těší mě,“ vece druhý.
„A já jsem nějakej Áhčážan Beaivegirji-Lihkkošalmmái Biekkakeahtes, těší mě. A máme to za sebou.“
„Eeee, chrchlafrfňahuhlai co? Bože, to si nikdy nezapamatuju,“ vrtí Čurina nešťastně hlavou, až chlupy z límce létají. „Víte co? Budu vám říkat Nuzak Chudjakovič Prvakov, Boris Vodkynalijevič Druhakov a Oleg Pijatkinovič Treťjakov, ano? A můžeme to zapít! Máte vodku?“
„Kdepak, my jsme chudí pastevci. My nemáme zhola nic.“
„No, to není tak docela pravda. Zimu tady teda máte! Můžu blíž k ohni? A hele, koukám, že opékáte rybu. Taková čudla; pro jednoho málo, pro tři nic. Co kdybyste ji vyměnili za tenhle kus chleba? Ten pro tři postačí,“ vemlouval se Čurina lišácky.
Proč by mu Inuité rybku za tak výhodnou cenu neprodali? Ochotně souhlasili a Čurina si pečínku vzal. Obtančil s ní křepce ohniště, vrátil se obloukem zase k trojici a řekl:
„Dám vám k tomu chlebu ještě tuhle rybu a vy mi za to dáte sobí jehně.“
„Kus chleba už máme,“ pomysleli sobě pastevci, „a on nám nabízí ještě rybu. Je to dobrý obchod.“ A na Čurinovu nabídku přistoupili. Ten znovu kozáčkem směle obkroužil vatru a navrhl:
„Tady máte k tomu chlebu a rybě ještě jehně. Zařízněte mi za to všechno pořádného soba a najíme se všichni dosyta, já vás zvu!“
„Chachá!“ propukli Eskymáci v jásot, jak hloupého Rusa pěkně doběhli, a hotovili se k hodokvasu.
„Poslyšte, mládenci, a čeho jste to vlastně pastevci? Krom několika sobů tu ničeho nevidím,“ zajímal se Čurina, ždímaje mastnotu z plnovousu.
„Ledních medvědů.“
„Medvědů? Ale, ty také nikde nevidím.“
„Buď rád, buď rád,“ zaznělo unisono z trojice přežvykujících úst. „Kdo zblízka popatří nanukovi do tváře, pamatuje si to po celý zbytek života. Obě dvě vteřiny.“
„A, že jsem tak smělý, pro koho že ty medvědy pasete?“
„Pro našeho pána - Kostěje Nesmrtelného.“
„Ale to je náhoda! Zrovna toho já, jako z udělání, hledám! Kdypak on přijechájet na revíziju?“
„Co nevidět.“
„Až? Tak to ještě pospolu mnoho sobů pojíme, mnoho vodky popijeme. Á propos, už jsem se ptal, jestli by nebyla butýlka vód...“
„Vot!“
„What?“
„Vot zděs! Už je tady. Přímo za tebou!“
Čurinu - bohatýra obestřel stín. Ze hřbetu podivného tvora na něj zlověstně hleděla vyzáblá postava starce. Krhavé oko, kly místo zubů, pařáty jak dravý pták.
„Joj, Čorta! Ja ispugálsja... Kde já už jsem tě jenom… Nejsi ty Rasputin, truchlivý jezdče?“
„Nět! Ani raz, ani dva raza Putin. Mé jméno je Kaščej Bezsmertnyj de la Mancha!“
„Těší mě, Čurina Popadajevič Zabřichin de la Potěmkinovka. Divného soba máš, tavárišč. Co se mu sloučilo, že u něho parogóv nět?“
„To je kůň, hlupče!“
„Tak kůň, pravíš. A co že je ten oř jenom kost a kůže?“
„Kde vidíš jakou kůži? Už dobrých dvanáct set let je to zvíře poctivým skeletem! Jak se má taky napást, když je to tu, kam oko dohlédne, samá monokultura lišejníku? Navíc, kůň typu sandál mi plně vyhovuje. Buran skrz žebra profičí, mnoho škody nenatropí. Nějaké další dotazy?“
„Víš, nic proti tobě nemám, vlastně působíš, jako docela milý a sympatický netvor; ale stejně se tě musím optat - kde je tvoje smrt?“
„Hohó! A to se podívejme! Ruský mužik chce přechytračit mě, Kostěje Nesmrtelného! Už bych se, jsa v dobrém rozmaru, neuváženě podřekl. Ještěže to sám nevím. Ja éto užé zabýl.“
„Já bych tě taky rád zabil, proto se ptám. A kdo to tedy ví?“
„Kde je moje smrt? To ví pouze Baba Jaga Kostinoga, moje sestra. Sám se divím, že to ještě nikamů něvyžvaníla.“
„A daleko bydlí tvá sestra, daleko?“
„Ale kdeže! Nědaljéko od sjudá. Minůtočku chůze směrem na sever. Uprostřed větrné planiny má dáču na kuří nožce. Ale dej pozor! Živý se od ní ještě nikdo nevrátil!“
„A mrtvý?“ staral se Čurina, ruče obouvaje láptě do sněžnic.
„Hohohó, děláš čest svému jménu! Pobavil jsi mě, proto tě na svém dvorci kdykoli rád uvítám. Ale nezapomeň přijít před večeřííí...“ zaržál Kostěj, vzepjal děravého koně a byl ten tam.
V dalekou širou pláň sněžnou, v tu pláň široko rozlehlou, nevalí se bouře lítá, ani bujné větry se po ní nerozběhly; to Čurina bohatýr rozběhl se po tom širém poli.
„Jéééžiši, on by tam snad opravdu...“ ožili náhle medvědí pastuchové. „Hej hola, bohatýre! Stůůůj! Vrať se!“
„No co ještě?“
„Nebuď blázen! To je učiněná ztráta času. Považ: Půjdeš cestou necestou, dnem i nocí, sněhem a vánicí. Sedm týdnů, sedm dní a sedm hodin… Co pravíš? No, vlastně ano, prakticky osm týdnů a sedm hodin. Chytrý jsi, jak vidno, takže na lopatu babě nejspíš nesedneš. Leč, bude nutno splnit čarodějnici tři zhola nemožné, časově nesmírně náročné úkoly. Pokud nakrásně uspěješ, bude ti babice za odměnu vnucovat sáňky samochodky, housle samohrajky a dokonce vodku samohonku. Chceme věřit, že i v tomto punktu bude tvé bohatýrské srdce tvrdší, než tvá bohatýrská játra a zeptáš se konečně, kde se nalézá smrt jejího sourozence. A co myslíš, že ti asi tak řekne, ty naivo? Jenom to, co dávno ví každé dítě! Totiž, že na moři je ostrov Bujan, na tom ostrově roste dub, pod tím dubem je zakopaná truhla, v truhle je zajíc, v zajíci kachna, v té kachně je vejce a v tom vejci se skrývá Kostějova smrt. Jakmile bude ale truhla otevřena, zajíc okamžitě uteče. Pokud bude zabit, kachna uletí nad moře. A jestliže bude zabita, upustí vejce na dno oceánu.“
„Vida,“ podivil se Čurina, „darmo bych jedubabě sloužil. Ještěže mi vás osud do cesty postavil, mládenci. A nechcete se vypravit na ostrov Bujan se mnou? Tři bezvýznamní, postradatelní lidé, to se může hodit, bude-li třeba krvavých obětí.
„Bezvýznamní? Nevíš, koho máš před sebou,“ počal se chvástat Prvakov. „Kupříkladu já, pasmatrí, mám tuhle tašku, ve které bydlí kouzelný dědeček. Jmenuje se Maxim Minimalič Matrjoškin a je oděn v sedmero kabátů. Ne však z marnivosti. Umí se zázračně zmenšovat, a to tím, že řečené kožichy svléká.“
„To já zase,“ holedbal se Druhakov, „mám sedmimílové boty. Sedmi skoky můžu být na ostrově, sedmi dalšími pak v Kostějově paláci.“
„A co máš ty, Treťjakove?“
„No, já mám v Moskvě galerii, ale to nám moc nepomůže. Avšak vezmeš-li mne s sebou, litovat nebudeš! V každé šlamastyce vím si rady, z každé polízanice najdu východiska. Jsem totiž chytrý jako pesec.“
„Jako co?“
„Jako polární liška, ty bambuk. Tak - do práce, molodci! Nejdřív zabijeme jednoho medvěda, stáhneme z něj kůži, tlapy upečeme a sníme. Medvědí játra, ty si Čurino schovej za košili, budou se ti hodit. Ty, Čáhcegáddái Noohká... Co zase? No dobrá, ať je tedy po tvém - ty, Druhakove, všechny nás ovineš tou medvědí kůží, popadneš ji a sedmi skoky přeneseš na ostrov Bujan.“
A tak se také stalo. Na ostrově, posilněni medvědími tlapami, silou medvědí společně vyvrátili dub. Pod ním nalezli dubovou truhlici. Důvtipný Treťjakov pak požádal dědečka Matrjoškina, aby vyšel z tašky a odložil veškeré šatstvo. Když seznal, že se již stařík scvrkl dostatečně, vložil mu do ruky medvědí dráp a prostrčil jej klíčovou dírkou do skříňky.
Uvnitř Maxim Minimalič spárem srdnatě probodl zajíce, načež z hasnoucího ušáka vyletěla kachna. Ta, místa ku létání nemajíc, umlátila se o stěny. V poslední křeči pak snesla vejce, v němž se ukrývala Kostějova smrt. Ledva utichlo marné bušení nebohého pernatce, už Treťjakov přikazoval truhlu rozbít. Vejce vyjmuli, chrabrého Matrjoškina od peří očistili, a na dubovém dřevě voňavě opečenou zvěřinu chutě pojedli.
Pak znovu naskákali do medvědí kůže, Druhakov obul sedmimílové válenky a v mžiku stáli v Zimním paláci před Kostějem Nesmrtelným.
„Ohohó,“zaskřehotal Kostěj, „vítej Čurino!
To se mi dnes všechno daří
oheň plane, voda vaří
a ještě mi večeře
klepe rovnou na dveře.
Jdeš mi právě vhod, budeš první chod!“ Zahartusil zlověstně a hned kostnatým pařátem sevřel Čurinovi hrdlo. Mocným škubem vyrval mu z hrudi játra a odvrhnuv domněle nebohé tělo, cpal si lačně bohatýrovy drůbky do šavlozubé tlamy.
Čurina však nečekal, křepce vyskočil a začal se smát, jak mu lstivec a ukrutník Kostěj sedl na lep.
„Chachá! Plníš si břich medvědími játry, která jsem měl ukrytá pod košilí, ty piňok dubovyj! A víš-li, že játra z ledního medvěda jsou prudce jedovatá?“
„No a? Já jsem nesmrtelný!“
„Teď už jenom příjmením, kamaráde,“ pravil Čurina posměšně, vytáhl z kapsy vejce, v němž se ukrývala zloduchova smrt a pevně je sevřel. Veškeré neduhy, co jich Kostěj za těch dvanáct století nashromáždil, přešly rázem z latentní fáze do akutní.
„Jauvajs! Achich ovej! To to bolí!“ lamentoval pobledlý ničemník.
„Copak, Kostěji, není ti snad dobře?“ bavil se bohatýr a znovu vejce stiskl.
„Inu špatně mi je, samozřejmě, jinak bych takhle neskuhral. Jak by bylo tobě, kdybych tě držel za vejce?“
Čurina se zasmál, až se za břicho popadl, vejce mu z ruky vypadlo a rozbilo se o mramorovou dlaždici. V tu ránu se Kostěj svalil na zem a nadobro zcepeněl.
Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek.
Čurina sebral zlaté klíče, jež umrlému netvorovi u pasu visely, a se svými soudruhy sešel do hlubokých sklepení. Mnoho kovaných zámků odemkli, mnoho zlata, stříbra a perel sobě nabrali, mnoho unesených prodavaček z ťurmy osvobodili. Vyváznuvší krasavice nešetřily vděkem a promluvily k zachráncům takováto slova:
„Děkujeme ti, geroji Čurino - spasiteli, že jsi nás vysvobodil z těžkého zajetí! Děkujeme vám všem, udatní, sliční a mocní bohatýři!“ což drobné a zavalité Eskymáky obzvláště potěšilo. I nelenili a našli sobě nevěsty, každý, podle svého naturelu. Treťjakov si vybral intelektuálku, Druhakov poběhlici a Prvakov taškářku.
Čurina Popadajevič Zabřichin si na rozloučenou otřel nos se všemi přáteli, zapřáhl do saní, popadl spanilomyslnou Vasilisu Meresjevnu Bezčapájevovou, pobídl spřežení a vydal se pesmo domů, do Jenisejskoj gubernie, do děrévně Potěmkinovky, do univermaga, do oddělení alkogolnych napitok. Tam postavil prodavščícu za prilavok a jestli nepřivezli vodku, stojí tam oba dodnes.
eA
jazykový skvost
Již dlouho jsem se tak nepobavil. Naposledy u minulého Květoňova dílka. Všem doporučuji aspoň dvakrát přečíst a zvláštní pozornost věnovat krkolomným jménům. Vyplatí se to! Alespoň základní znalost ruštiny a reálií SSSR požitek ještě násobí.:)
Auguste reklama skvělá.