MetalGate Czech Death Fest 2011
V případě open air Metalgate po čtvrté, v případě Czech Death fest potřetí, patřil červnový víkend metalu. Díky alianci, kterou oba festivaly uzavřely loni na podzim, se podařilo death metalový festival lehce posunout a okořenit o další subžánry, byť tu stále jsou jisté rezervy. Přeci jen převaha death metalu tu stále je a především sobotní program se ukázal až na pár výjimek jako dosti nevyvážený a jakožto příznivec žánrového mixu bych uvítal určitě pestřejší dramaturgii. Pochopitelně samotný název festivalu své zaměření nezapře, ovšem obsadit ho tuzemskými kapelami death metalového ražení s ohledem na kvalitu by byl problém na jeden den natož na dva. Festival má rozhodně dobře nakročeno na tomto zapracovat, což letošní ročník již naznačil.
METALGATE CZECH DEATH FEST
10.-11.6.2011 - Autocamp Brodský, Červený Kostelec
F O T O G A L E R I E
PÁTEK
První, co návštěvníka festivalu zkrátka muselo potěšit, byl samotný areál. Autocamp na břehu rybníka v příjemném a čistém prostředí s kompletním sociálním zázemím, to je pro festival ideální místo a nabízela se tak možnost nejen plného hudebního vyžití, ale i odpočinkové relaxace. V první řadě se však vrhneme na kapely, které od pátečního večera duněly krajem Boženy Němcové až do sobotní noci.
Startovací BBYB zřejmě nedorazila, čímž se začátek lehce posunul a na scénu nastoupila opavská formace INSANE. Ještě před festivalem jsem se snažil zakousnout do jejich poslední desky „Preserve to diverse“vydané u časopisu Pařát, ale už od prvního ročníku Metalgate Massacre se jim marně snažím přijít na chuť. Moderní metal s thrashovými podklady zkrátka u nich přes veškerou snahu ztrácí jakýkoliv tah. Každá skladba si je podobná jak vejce vejci a příliš tomu nepomáhal ani zpěvákův hlasový rozsah.
Přirovnání k švédským Pain pražákům MINORITY SOUND už asi těžko někdo odpáře. Elektro samply a strojová jednotvárnost, zároveň podpořená melodickou chytlavostí, už dokázala publikum pořádně rozehřát. Tenhle objev loňského roku se na domácí scéně rozhodně neztratí a nevím, zda jsem se nechal až natolik strhnout, ale přišlo mi jejich vystoupení nějaké krátké.
Formace SIC.ENGINE byla pro mě jednou velkou neznámou a skutečně jsem byl zvědav zda podivná image kapely (kombinace odrbaných sáček a slušivých bílých košilí) nebude to jediné čím na sebe upoutají pozornost. A nakonec se konalo docela příjemné překvapení. Poslechu docela lahodící post-crossover, který táhla dvojice vokalistů a skromná prohlašování, že se na festival příliš nehodí, byly zbytečný. To, že se tu našel prostor pro neokoukané mladé talenty, bych rozhodně přičetl k dobru.
S přibývajícím večerem se však již otevíral prostor pro ostřílené veterány a program se začínal dostávat do obrátek. SIX DEGREES OF SEPARATION už platí za stálici domácí scény a jejich set rozhodně nemohl zklamat, až tedy na první dvě skladby než se podařilo dostat zvuk do normálu, ale to bylo na tomto festivalu už tak nějak pravidlem. Průřez od „Triotus“ až po poslední desku „Of Us“ i s jednou ukázkou z EP připojeného k aktuálnímu DVD „Ubl“.
Kytarista Vlasa (Six Degrees Of Separation) se po menší přestávce, kterou vyplnila skupina DEMENTOR, vrátil ještě jednou, tentokrát s HYPNOS ke kterým se připojil na konci loňského roku. Po loňském exkluzivním vystoupení na Brutal Assaultu jakoby exkluzivita koncertování pokračovala i nadále, takže zvýšený zájem publika nijak nepřekvapil. Rozhodně HYPNOS nelze upřít profesionální přístup a mezi některými domácími spolky doslova vyčnívali o několik tříd. Death metalová smršť se valila bez jediného zaškobrtnutí, ovšem takové to ohromení jako před rokem na Brutalu, kdy HYPNOS povstali z popela, už jsem zkrátka nepociťoval. Suverénní přístup ostřílených muzikantů v čele s frontmanem Brunem skvěle komunikujícím s publikem, patřil určitě k jednomu z vrcholů večera a nalákání na nové album chystané na příští rok jistě uspokojilo nejednoho fanouška.
Řečtí ROTTING CHRIST se pak postarali nejen o hlavní vrchol prvního dne, ale zároveň o největší zážitek festivalu. I přesto, že v poslední době jsou u nás už pomalu jak doma díky četným vystoupením, pro Metalgate byli doslova zakletí a jejich vystoupení se na open air Metalgate podařilo až letos. A nutno uznat, že i přes všechny odklady to nakonec prostě stálo za to. Sice jsem na začátku byl zděšen katastrofálním zvukem, který mi málem ustřelil obě uši, takže jsem pomalu uvažoval o skoku do Brodského rybníka, navíc když se jednalo o titulní song poslední desky „Aealo“, která svou likvidační kadencí dala ušiskám řádně zabrat. Naštěstí se to podařilo mezi druhou a třetí skladbou ustálit a pomohlo to vyniknout hlavně kytarovým sólům, bez kterých by byl zážitek poloviční. Poslední deska „Aealo“ tvořila hlavní část hodinové show a potvrdilo se, že i po dvaceti letech existence kapela přišla s nebývale silným materiálem. Nezapomenutelné “Noctis Era”či „Demonon Vrosis“ (ten kytarový riff mi bude ještě dlouho znít v hlavě) si přízeň fanoušků získaly stejně, jako již lety prověřené jistoty, na které se mezi novinkami našlo místo („In Domine Sathana“, "Athanati Este"). A řecký uragán v excelentní jízdě nepolevil za celý hodinový set, až jsem si už skoro říkal, že by to nějaké zvolnění chtělo. Celou show završil frontman Sakis Tolis, když závěrečnou skladbu odzpíval v bojové helmě (známe z obalu desky „Aealo“). Parádní a strhující zážitek, který dal zapomenout na chladnější večer, který neodradil mnoho oddaných fanoušků vyčkat ještě na autogramiádu.
Za dramaturgický přehmat bych považoval snad jen zařazení nadějných ASCENDANCY až na samotný závěr prvního dne. Snad z důvodu, aby progresivní power metal nerušil ortodoxní death metalové fanoušky, ale jako závěrečná tečka to bylo po grindové šílenosti MELANCHOLY PESIMISM balzámové uklidnění na pohodové spaní.
SOBOTA
Prosluněné sobotní dopoledne dávalo zapomenout na chladnou noc a po snídaňovém odfrknutí už byl zase čas se vrhnout do festivalového dění. Sobotní program otevřeli nadějní DEATHSTAR, kteří se s nevděčnou pozicí před teprve se probouzejícím publikem, předvedli ve skvělé formě.
Celkem příznivé reakce jsem slyšel na brněnské ARCH OF HELL, kteří mi stále nějak unikali. První setkání s jejich tvorbou mne však nijak nenadchlo. Již nesčetněkrát slyšený symfo metal mixovaný s gotikou, mužský growl vokál a vcelku tuctový ženský vokál a to nemluvě o nepříliš nápaditém repertoáru. Ne že by se to nedalo vyloženě poslouchat, pro festivalové vystoupení na dopoledne docela i fajn, ale po třiceti minutách jsem mohl zapomenout na to, že někdo takový hrál.
Myslím si, že SHADOW AREA právem potvrdili svou stříbrnou pozici v druhém ročníku Metalgate Massacre a klube se z nich velice zajímavá kapela, která snad nepoleví a brzy nezapadne. Skupina stejně jako v klubových soutěžních kolech se předvedla ve velice našlapané formě a sehranost, jakou předvádějí, by jim leckterá fomrace mohla závidět.
Z odpoledního programu si poslech zasloužila formace SECRET OF DARKNESS, která svým melodickým black-deathovým mixem patřila k docela zajímavému oživení a za zmínku stojí i brněnští HEIDEN, kteří jako jediní na festivalu nabídli melancholickou procházku v pomalých a zadoomaných rytmech a kdo už měl dost řezavých kytarových riffů, mohl se ponořit do docela oddechového a náladotvorného rozjímaní .
Pražští zamaskovaní „predátoři“ DYMYTRY určitě nebyli optimální náhradou za odpadnuvší Mater Monstiferu, ale pro festivalové juchání jsou docela optimální volbou, která ničím nepřekvapuje, ale pobaví a neurazí. Nicméně do poslechu desky se mi stále nechce a asi vím proč. Nezklamali ani multižánroví ABSTRACT ESSENCE, kteří předvedli svou novou image, inspirováni nejspíš u kapely Insane (soudě podle těch červených kravat).
Vrchol sobotního večera, technické death metalisty PESTILENCE z Holandska, jsem za headlinery rozhodně nepovažoval (to ROTTING CHRIST splňovali po všech stránkách) a těžko říct, zda tento názor nesdílela většina návštěvníků. Precizní death metalový nášup okořeněný o různé kytarové finesy, byl hudební lahůdkou pro fajnšmekry žánru. Běžný posluchač se však brzy začal nudit.
Malé festivaly mají jedno velké kouzlo. Kromě toho, že se nikde netlačíte v nekonečných zástupech lidí, nikdo vám neřve za stanem a můžete se v klidu vyspat, tak se organizátorům daří mít vše plně ve svých rukou. Pořadatelům se povedlo udržovat areál čistý (a myslím, že i samotní návštěvníci na tom mají zásluhu ), odpadaly tu i všechna známá a povětšinou nesmyslná nařízení, jako napříkal zákaz vnášení plastových lahví do areálu. Když jsem v něm viděl jednu partičku procházející se s lahváčema, tak jsem to pravda moc nechápal, vzhledem k ceně točeného a mimochodem výborného piva, ale to už je každého věc. Ceny občerstvení byly rozhodně lidové (kde jinde na festivalu si dáte pivo za 20 kaček?) a atmosféru domácího prostředí dokonávala možnost koupání v rybníku, kam si bylo možno odskočit rovnou od pódia a když už toho kytarového lomozu měl člověk dost, mohl vyrazit do nedalekého lesa. V tomhle zkrátka velké monstr festivaly konkurovat nemohou. Když jsem pak slyšel zvěsti, jak to vypadalo na pražském Sonispheru, byl jsem za tento festival, který mohlo navštívit tak pět, šest stovek lidí, prostě vděčen, že je.
Své výhrady jsem uvedl vlastně už v úvodu a to k dramaturgii. Určitě bych uvítal více metalových stylů, kde mi třeba letos vyloženě chyběl nějaký ten pagan či doom metal a budu doufat, že organizátoři nebudou tolik bazírovat na převaze death metalu i v příštím ročníku. Rozhodně je tu festival, který si mezi mnoha malými akcemi buduje pevnou pozici a příští ročník mohu jen doporučit k navštívení.
Foto: autor
www.metalgate.cz
eA