Marioneta VI. část
K dobré SF pro mnohé neodmyslitelně patří nové vynálezy, které více či méně ovlivňují vývoj lidstva i děje daného díla. V Matově povídce na pokračování, která se nám nedávno nenápadně přehoupla do své druhé půle, se dnes jednoho takového vynálezu dočkáme. Je jím Porta, kterou se Matovi povedlo popsat zajímavěji a "vědečtěji" než Star Gate ve stejnojmeném seriálu, což sice nebylo zase tak těžké, ale na začínajícího autora je to rozhodně výkon. Ti, kdo dávají přednost vývoji špionážní zápletky také nebudou ochuzeni (v tomto žánru je obzvláště důležité sledovat náznaky). Přeji inspirativní čtení.
„Když se zamyslíme nad tím, jaké útrapy a protivenství musel podstoupit Tim Elizen, aby byl jeho vynález ozkoušen, bezděky nás napadá otázka, kolik asi ohromných objevů nikdy nespatřilo světlo světa kvůli odporu vědecké obce. Porta však byla transportována na Měsíc díky intervenci neznámého investora a díky tomu se mohla zařadit do jedné linie s kolem, písmem a elektrickou energií. Budoucnost mi dá za pravdu, že porta patří k vynálezům, které dávají podobě civilizace zcela nový směr.“
Úvodník The Times, Pen Tenessie, 17. 4. 2345 date
Tahle hra na vášnivého obdivovatele flóry mu už od začátku nedělala dobře. Nejprve prostudoval vzrostlý fíkus a u jeho kořenů nalezl poklad, odporoučel se do míst soukromí, kde sedě na záchodové míse připojil drobný disk a ověřil funkčnost vysílání, na to si kontrolku vyrobil. Ještě do noci na tom pracoval. Vrátil se do vestibulu, který byl až příliš honosný na to, že tudy skoro nikdo nechodil, kde jej začínala zajímat především vysoká kvítka rostoucí na parapetu obrovských oken směřujících do ulice. Okna do světa. Byly to pravděpodobné zvlášť vyztužené plastikové tabule, ale vakuové ne, to poznal na první poslech, ruch z ulice sem pronikal v královsky dostatečné míře. Toto zaváhání jinak velice důsledných architektů bezpečnosti právě hodlal využít. Sestrojil unikátní konstrukt, na který byl velice pyšný. Toto zařízení bylo do té míry archaické, že na něj svět zapomněl. Napůl ho ponořil do načernalé humusovité hlíny. Kamufláž dělal už předevčírem, fungovala skvěle, i kdyby se někdo naklonil nad květináč, stěží by zpozoroval nevelké zařízení úplně stejně černé jako pozadí. Bylo zalito, Patt naštěstí neporušil svojí denní rutinu, což by se ani nedalo považovat za pravděpodobné. Isaac věděl, že stereotypy jsou při nudné práci vrátného to jediné, co člověka drží nad propastí stavu letargie.
Jeho skvělý vynález nazval akustickým vysílačem. Byl to velice prostý princip, nechal zbinarizovat vysílaná data a pak vysílal postupně akustické signály v hladině velice vysokého ultrazvuku, která se běžně v prostředí nevyskytovala. Jedna výška pro nulu, jiná pro jedničku. Nemohl testovat toto zařízení v měnících se atmosférických podmínkách, ale nechal na přijímači dostatečný rozptyl pro případné nepřesnosti.
Isaac se obrátil a odhalil tak svůj obličej dvěma kamerám, kterým nevěnoval ani krátký pohled. Zaklepal na budku. Otevřel mu lehce obtloustlý mužík s veselýma očima a lehce bambulovitým nosem.
„Nazdar Patte, jak se vede.“
„Ptej se hodinových ručiček, ty si užijou víc vzrůša než já. Mám se samozřejmě úplně sejně jako před týdnem a před rokem.“
„Ale to my všichni, já se teda ještě nepřestal ustalovat, ale za nějaký rok to na mě taky dolehne.“
„Copak potřebuješ?“ byla to otázka věcná, ale položená dobráckým tónem, který ji zjemňoval.
„Ale, ještě nevím, jak to tady chodí. Objednal jsem si na dnešek vycházku, ale nějak mi chybí zpětná vazba, takže bych se rád zeptal, jestli mne tak za dvě hodinky pustíš ven.“
„To vížejo, dneska tady mám jen tři vycházky a jednu už jsem vypravil, tak se nemusíš bát front.“
„Tak jo, dík. Á,“ zvedl prst a chystal se předvést svůj ujišťovací manévr, který jako obvykle vykupoval riziko rizikem „chtěl jsem se zeptat, jak se jmenují ty květiny s dlouhým stonkem na oknech, taky bych si měl nějakou pořídit do pokoje.“
„To je tulipán,“ pravil jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, „ale na mladé, pokud je budeš chtít ode mne, si budeš muset počkat až do jara.“
„Tak to díky moc, musím chvátat, ale ještě se dneska uvidíme, tak zatím.“
„Jo, jo.“
O dvě a půl hodiny později pouštěl do záchodu drcený akustický vysílač v úhledném paklíku převázaném izolepou. Datadisk projel magnetem, to kdyby se jeho teorie ukázaly jako mylné. Už zbývalo jen uniknout z této pevnosti, což nebylo zas až tak těžké. Musel vytvořit hlasový záznam pro uložení času odchodu z budovy a Patt mu otevřel.
Když těmito dveřmi procházel před 23 dny, nedoufal v tak brzký úspěch. Právě se chystal podívat se tomu úspěchu pod povrch.
* * *
V baru Inkognito Val opravdu našel, což ho zrovna nepotěšilo. Ale odpovídalo to jeho úvahám. Nezdrželi se tam dlouho, jen obdrželi falešné doklady, paruky a vyměnili kabáty. To první, jak byl Isaac se špatně skrývaným despektem poučen, bylo kvůli průchodu portou, který byl v Aridei komplikovanější než na většině jiných světů. Musel být hlášen týden předem včetně účelu cesty a (jak se dozvěděl až o několik dnů později) mohl být zamítnut i z jiných důvodů než kvůli trestné činnosti.
Andrew Rosenbaum a Janette Rosenbaumová kráčeli mrholením k nejbližší zastávce tuby s parukami na hlavách a ošumělými kabáty. Toto opatření učinili kvůli družicím, které údajně Arideiská vláda využívá ke špehování ‘hlídaných’ osob. Na námitku, že na takový způsob šmírování je trochu moc oblačno, nedostal odpověď. Andrew se rozhodl následovat svojí choť, kamkoli jej zavede, alespoň prozatím. Chtěl si vyslechnout pár lží, protože mezi těmi se dá pravda také často vystopovat.
Jak se brzy dozvěděl, mířili na Weston Prime, což byla planeta, o které věděl snad jen to, že je to zapadákov někde v Erneolu. Samotné kontroly u porty nebyly o mnoho tvrdší než na jiných planetách, až na to, že si vybírali některé cestující, se kterými pak vedli delší či kratší rozhovor. Samotná přenosová místnost vypadala úplně stejně jako všude jinde, včetně porty, na špendlík totožné s jejími sestřičkami. Byla to nevzhledná konstrukce z aluminia sedm metrů široká a tři a kousek metrů vysoká. V podstatě to byl obdélník tvořený hliníkovými trubkami o poloměru 3,14 centimetru a tloušťkou stěny 2,3 mm. Těmito trubkami, byla-li porta otevřená, proudil radiací obohacený solný roztok. Archaická technologie, a taková se zdála být i v době svého vzniku.
Snad byly tyto jediné meziplanetární transportní prostředky stavěny i jako pomník, všechny byly úplně stejné jako originál kdysi postavený na Zemi. Včetně nájezdových ramp. Aby mohlo cokoliv projít prostorovým zlomem, muselo se do něj ponořit rychlostí mezi 10,27 a 10,69 metry za vteřinu, jinak se to na druhou stranu nedostalo. K tomu sloužily rampy vysoké přes pět metrů s kolejnicemi vedoucími do porty. Při správné údržbě zařízení dosahovala souprava této rychlosti samovolně (v přenosových místnostech na všech planetách byla gravitačními panely gravitační konstanta skutečně konstantní a to 10 metrů na kvadrát sekundy). Samozřejmě to bylo jištěno magnetickými regulátory rychlosti, které by vše zvládly bez pomoci potenciální energie. Ale tradice je tradice. V tomto případě bylo rigidní zachovávání všech postupů způsobeno také tím, že za více než sto tisíc let se nenarodil člověk, který by princip fungování porty dokázal přetlumočit někomu jinému. Ale našli se alespoň ti, kteří tvrdili, že ho pochopili. Jelikož její funkčnost nedokázali osvětlit ani vylepšit, nesetkali se ani s nadšením, ani s přijetím.
Byla to Isaacova 11. cesta portou a na každou z nich si pamatoval. Psychiatři tento stav nazývali portofobíí. Byl to velice nepřesný název, lidé takto postižení se ani vzdáleně neobávali porty, děsili se čísla. To číslo bylo 1 : 970 000. Tento poměr byl orientační, nikoliv přesný. Průměr, který znamenal, že z miliónu cestujících jeden na místo určení nedorazí, prostě zmizí. Toto číslo se nezměnilo po dobu provozu port. Bylo stálicí, která zabíjela dva až sedmnáct lidi za den. V Deníku se každý den na straně 13 nalézal na okraji stránky sloupek se jmény těch, kdo zahynuli tímto vědecky nevysvětleným způsobem. Byl to velice bezpečný způsob cestování. Nehledě na to, že se cestou ještě nikdy neztratil žádný náklad nebo zvíře.
Našli si svoje sedadla a posadili se do soupravy, která byla připravena na kolejišti v symetrále přenosové místnosti. Tato osa souměrnosti byla tvořena samotnou portou. Aridea byla v případě nadcházejícího zlomu akceptor, a tak nevěděla předem, jakou stranou bude moci vyslat svých šest cestovatelů a několik tun nákladu. Prakticky ihned po otevření prostorového zlomu, který ze své pozice nemohli zpozorovat, se jejich souprava rozjela k levé rampě. Na místo dorazili asi za třicet vteřin, za další půlminutu už sjížděli po nájezdu. Vydali se na cestu dlouhou 34 tisíc světlených let, která potrvá 0 vteřin a bude s pravděpodobností 1 : 160 000 stát někoho z nich život.
Další z intenzivně zkoumaných, ale neuspokojivě rozřešených otazníků kolem porty byl tzv. přenosový jev. Ačkoliv byl přechod mezi místy, často až 90 tisíc světlených let vzdálených, plynulý stejně, jako kdyby tato místa ležela bezprostředně vedle sebe, lidem se to tak nejevilo. Všichni měli pocit průchodu různobarevným tunelem, někteří z nich měli až snové vize, jiní se zapřísahávali, že mluvili se svými zemřelými příbuznými. Duchařům se věda na rozdíl od bulváru příliš nevěnovala, raději se zaměřovala třeba na to, že prakticky každý člověk s trochou cviku byl schopen určit délku svého přenosu podle délky průchodu tunelem. Tento vědecky takřka neprobádatelný jev dokonce odporoval několika teoriím, které alespoň částečně uspokojivě popisovaly funkci porty. Působilo to hádky, dohady a spekulace, které se nevyčerpaly ani za sto milénií. Všichni se ale byli schopni dohodnout na tom, že z fyzikálního hlediska přenos netrvá žádný čas, ačkoliv to bylo dokazované se značnými obtížemi. Prohodit portou hodinky nebyl totiž ani zdaleka dostačující důkaz.
Isaac věděl, že kdyby otevřel oči, měl by skvělou příležitost vidět portou 34 tisíc světlených let daleko do přenosové místnosti na Weston Prime, ale nestál o to. Měl sucho v krku, čelo zvlhlé studeným potem, a kdyby jeho prsty křečovitě neobjímaly držadlo, třásly by se mu ruce. I když neotevřel oči, bezpečně poznal okamžik přechodu do, jak tomu říkal, neprostoru. Držel se rad a hluboce se nadechnul, ačkoliv byl s vědci stejného názoru, že tohle je jen pokus mysli vysvětlit si tuto neobvyklou cestu, a tudíž svoje tělo ve skutečnosti neovládá. V tomto okamžiku rozhodně žádné tělo neměl, protože to se na rozdíl od jeho mysli podrobilo fyzikálním zákonům. Nikdo dokonce nedokázal objasnit, jak to vlastně mozek pozná, že se s ním děje něco nezvyklého.
Tunel se točil a světélkoval. Údajně to připomínalo jednu fázi prožitku po užití drogy nazvané Hopsák. Ještě však nebyl znám jediný případ, že by se po spolknutí Hopsáku octl někdo na jiné planetě, nebo alespoň zmizel. Pak přišlo to, co pokaždé. Mdloba, krátká ztráta vědomí ukončená procitnutím na cílové planetě. V místnosti na chlup stejné jako byla ta, ze které vyráželi. Ani nápis se jménem planety tady nebyl.
Ohlédl se za sebe. Dorazili všichni.
Pokračování příště....
eA
dotaz na autora
100 milénií??? Nepřeháníš to trochu? Před stovkou milénií zpět byli naši předkové praděpodobně ještě v tlupách v Africe a ani neměli v plánu osídlid další kontinenty.
100 milenií