Marioneta V. část
V této části Matovy SF povídky na pokračování se Isaac setká s tajemným Duchem a zjistí, že to není chlap. Kdyby byla čeština v tomto směru lépe vybavena, mohl to vědět dřív. Na výrazy jako "duchna" raději ani nemyslete. Mnohem zajímavější je návštěva hlavního hrdiny v domu služeb, což je eufemismus pro luxusní bordel. Pokud jste tedy zvědaví, jak si budoucí katolický kněz představuje futuristický SF hampejz pro vybranou klientelu, pak rozhodně čtěte dál.
„Holo technologie má ve světě své místo, ale současný trend ji uchyluje úplně někam jinam. Momentálně holo směřuje na úplně stejnou pozici, jakou zastává prostituce. A co je špatného na prostituci? A na holo průmyslu? Je to lež. A co je špatného na lži?“
Naši noví kamarádi - nepublikovaná úvaha, Isaac Cobybel
Podnik se jmenoval Hvězda a byl to dům služeb, jak stálo v Prvních krocích Šnečka. Za jiných okolností by se do něj Isaac styděl vstoupit. Nestyděl by se před ostatními, ale před sebou. Často se zamýšlel nad tím, do jaké míry jej ovlivnila ta neosobní avšak jinak po všech stránkách kvalitní výchova, které byl deset let svého života vystaven. Skoro pokaždé, navzdory svým citům, docházel k závěru, že to, co získal v raném věku, bylo a je dobrým vkladem do života, lepším, než jaký dostala většina. Přesto v něm přetrvala ona dětská nenávist, se kterou unikal ze světa disciplíny.
Tato disciplína u něj působila do té míry, že skutečně jednal podle racia, i když to pro něj nebylo vždy jednoduché. Byl však přesvědčen, že nikdo, kdo domýšlí věci do důsledků, nemůže věřit v pozitivní vliv placeného sexu na lidský charakter a společnost. Realizace tohoto názoru mu nikdy nedělala větší problémy, což vedlo mimo jiné k tomu, že měl o zařízeních typu Hvězda zavádějící představy. Bylo to způsobeno především tím, že v literatuře, provideích i VR příbězích, které měl tu čest, popřípadě smůlu vstřebat, hlavní postavy navštěvovaly především bordely a hampejzy, nikoliv domy služeb. Neuvědoměle čekal v načervenalém přítmí se pohybující zpola oblečené postavy a obtloustlou bordelmamá, co ho bude titulovat cukrouši a kocourku.
Nepoznal by, že je v nevěstinci, stejně tak by to mohl být na první pohled bar. Notně vyprázdněný. Kromě barmanky, za kterou zamířil, nebyl v místnosti velikosti malého sálu s jevišťátkem s jazykovitě vyklenutou forbínou opatřenou tyčí, vůbec nikdo. Přes velikost sálu, zde stály židle a stoly s lampičkami pro slabých čtyřicet lidí, při plném osvětlení to působilo až nevlídně. Barmanka měla na visačce napsáno Zizi, což Isaaca dovedlo k úvaze, že se děvčata v této roli střídají. Zizi mu popřála dobrého večera a nabídla mu pití. Objednal si legol, drink který si za těch několik měsíců na Aridei oblíbil pro jeho skvělou chuť a nízkou cenu, tato kombinace byla asi způsobená jeho jménem, které se ne náhodou podobalo příjmení předsedy vlády.
Zizi mu nalila do nízké masivní sklenky a informovala jej, přemáhaje asi nějakou rozladěnost, že pití, stejně jako služby, jsou pro něj, nového hosta, dnes zcela zdarma. Když se napil, nabídla, že mu představí personál. Usmál se, aby ji povzbudil, a sledoval, jak vyťukává několik příkazů do terminálu za barem, poté obešla pult a Isaac uviděl dalších šest žen stojících v nepřirozeně dokonalé přímce. Zizi se postavila k první z nich a představila ji jako Natašu, snědá krasavice udělala taneční otočku a s úsměvem řekla: „Přeji vám dobrý večer, jsem vám k službám.“ Podobně se roztočila i Týna, Valerie, Kristýna, Patricie a Eva. Nakonec s upřímným, ale neveselým úsměvem informovala Zizi: „Já jsem vám také k službám, ale dnes pouze co se pití týká.“ V bílé košili a černé úzké sukni vypadala spíše jako šedivá recepční a mezi jejími společnicemi oblečenými v šatech různých střihů, vždy však slušivých, lehce vyzývavých avšak vkusných, tento fakt o to více vyniknul.
Poté, co se vrátila za bar a vypnula holoobrazy, jej začala zasvěcovat do provozního řádu. Otevřeno bylo každý den kromě pondělí, přes týden sem mohl kdokoliv s takřka jistým úspěchem i na blind, ale na víkendové večery se podávaly rezervace několik týdnů předem. Podle toho také byla nastavena cena. Dnes, jak se dozvěděl, mu byly k dispozici tři společnice – Patricie, Týna a Valerie.
Vybral si Valerii. Za necelou minutu už sestupovala po širokém dřevěném schodišti. Zelená róba bez ramínek ji slušela, to byla ovšem pracovní nezbytnost. Barva vlasů byla do té míry obyčejně hnědavá, že snad musela být pravá. Na rozdíl od ostatních děvčat už nevypadala Valerie vysloveně mladě, mohla být stejně stará jako Isaac – kolem čtyřicítky, ale samozřejmě že vypadala tak zachovale, že by ji náhodný pozorovatel mohl tipovat na třicet a to možná necelých. Svoje udělalo líčení a snad i menší operativní zásahy v dnešní době běžné. Vypadala však rozhodně několikanásobně lépe, než si Ducha před sedmnácti dny představoval při jejich prvním ze tří rozhovorů na pozadí přenášeného souboru. Tehdy o ní smýšlel jako o muži, ale brzy byl ze svého omylu vyveden. Vypadala lépe, než si ji pamatoval ze svého jediného ‘oficiálního’ hovoru. Posadil se s ní ke stolu, navzájem se představili, Isaac objednal pití, dáma si dala červené víno, a setrvali v družném rozhovoru po dobu, která byla společensky akceptovatelná, hned jak dopili, zavěsila se Val do zákazníka a vedla jej vzhůru.
„Odložit si můžeš tady na židli,“ prohlásila s úsměvem a pokynula do rohu místnosti, kde žádná židle nestála, Isaac tedy zůstal postávat u dveří a čekal, co se bude dít. Val vzala kus tesilu a začala jím třít o sebe. Chápal, čeho chce dosáhnout, ale ani se značnou dávkou tolerance a nahluchlosti to nepřipomínalo zvuk svlékání se. Svlékání ženských šatů však znělo opravdově, protože skutečné bylo. Až když byl s tímto faktem konfrontován, došlo mu, že pro kurtizánu je oblékání spodního prádla do šatů stejně zbytečné a nevýhodné jako kdyby se dělník převlékal z montérek na svačinu. Pak spustila nějaký druh přenosného hudebního přehrávače a pravila s nepřesvědčivě hranou roztoužeností: „Nespěchej tak na mě.“ Jestli tohle je klasický scénář pokojové části placené schůzky, což se dá považovat za pravděpodobné, řekl si Isaac pro sebe, pak to je první skutečnost, která mne tu překvapila nepříjemně. Zatímco se odebíral naznačovaným směrem do koupelny, uslyšel několik zvuků, které připomínaly polibky až příliš věrně na to, aby je neuměl fingoval a hned na to i šustění přikrývek. Co nejtišeji vešel za Valerií do koupelny, kde už si opásávala župan. Zavřela za ním tiché posuvné dveře a polohlasem mu nabídla něco k pití, otevřela bar nad vanou a nalila si sama. Pokynula mu k židli, která stála uprostřed místnosti a sama se položila do vany.
„Sice jsou ty dveře zvukotěsné, ale radši mluvím potichu.“ Isaac pokýval na znamení porozumění. Uvědomil si, že sedí tak trochu v pozoru, ale byla to jediná vhodná pozice na židli s tak vysokým opěradlem. Navíc jeho dojem způsobila i ležérní pozice jeho společnice.
„Tak co, máš vysílač?“
„Mám.“
„Ukaž.“
„Tohle je přijímač,“ podával ji zařízení, které člověk mohl schovat do dlaně, „jeho sestavení mi zabralo půl druhé hodiny, tví přátelé venku by to tedy měli stihnout. Uvnitř na datovém disku máš specifikace, musí být přesně dodrženy. Nemusím ti říkat, že by bylo dobré to co nejdříve zničit.“
„Tak takových věcí tady mám spoustu, už jsem dostala kyselinu, která zatočí se vším kromě skla – nemáš tam, doufám, zprávu v láhvi?“ usmála se svému vtipu, „A mimochodem, proč jsi to sestrojoval, když to přijde stejně zničit?“
„Musel jsem vyzkoušet, jak to funguje, nikdy jsem nic podobného nedělal a ani jsem o tom nečetl, byla by škoda, kdyby to krachlo na nějaké prkotině.“
„A?“
„Šlape to lépe, než jsem myslel. Ve třech dnech přenosu o vzdálenostech až 200 metrů nebyla jediná chybka. My potřebujeme necelé dvě hodiny na nějakých 15 metrů.“ Znovu mu hlavou proběhla ta řada útrap a nepříjemných napětí a vzrušení, která podstoupil, aby bylo testování skutečně dokonalé. Umisťovat elektronická zařízení v pasáži plné kamer nebyla jeho představa dobré zábavy.
„Výborně. A vysílač?“
„Ten je u mě a v mém držení také zůstane, stejně jako data si necháváš ty, každý svůj díl, až do soudného dne.“
„Chytrej chlapec,“ ušklíbla se. V tu chvíli něco Isaacovi zarezonovalo v mysli, jako ozvěna, jako našeptávající duch. Snažil se to uchopit, ale bylo to příliš neurčité. Val vstala, vystoupila z mělké vany, položila si ukazováček na rty a otevřela dveře. Podívala se na hodinky na zápěstí, zaposlouchala se do rytmických vzdechů, vyčkala a pak dlouze a hlasitě vzdychla sama. Tento zvuk byl věrohodný, inu další nutnost povolání. Zavřela a znovu se uvelebila ve vaně, tentokrát si sedla na nohy. Poťouchle se usmívala, když říkala: „Kdo ví, čím vším ty záznamy projíždějí, kdyby byly duplicitní, mohl by to být průšvih.“ Ale Isaacovi nešel z hlavy ten úšklebek.
„Zařiď si vycházku na pondělí, ve 14:00 můžeš začít posílat, až skončíš, postaráš se o vysílač a vyrazíš ven, sejdeme se v baru Inkognito, který je skoro rovnou přes ulici. Poznám, doufám, že přenos skončil.“
„Na to jsem kontrolku neudělal, takže pokud nejsou tví přátelé kutilové a koumáci, což bych jim mimochodem nedoporučoval, tak nepoznáš. Ale pokud jsou tvoje údaje o velkosti souboru správné, tak bychom měli skončit v 15: 47. Těch třináct minut mi nech na nepředvídatelné komplikace. Měla bys o mně vědět, že se často opakuju, takže si od tebe znovu vyžádám ujištění, že ta data budou zbinarizovaná.“ Pokývnutí mu mělo být potvrzením. Pokračoval tedy: „Pak nám tedy zbývá jediná zásadní věc k projednání. Jak dostanu ten datadisk?“
„V květináči před výtahem v horním patře. Nemá cenu lovit ho dříve, než jsme se dohodli, ani kdybys byl génius přes počítače, tak tu šifru, kterou je to opatřeno, za hodinku nerozlouskneš. Zbytečně by sis dělal vrásky.“ Usmála se na něj jako sluníčko. Bylo to zvláštním způsobem pobuřující.
„Neptám se, jak se ti podaří vynést ta schémata přijímače ven. Neptám se, kolik špehů vás tady vlastně je. Dokonce jsem se ani nezeptal, kdo jsi a pro koho pracuješ, ale pokud mám pokračovat v téhle akci dál, budeš mi muset říct, co vlastně na tom datadisku je. O co vlastně jde.“
Beze změny výrazu se zvedla, otevřela dveře a opakovala vzdychací rutinu. Znovu se posadila do vany, rukama objala holeně a bradu položila mezi kolena a zvolna se kývala dopředu a dozadu. Informovala ho, že mají už jen pět minut, a pak budou muset jít vzdychat sami. Pochyboval, že má natočené pouze jedno číslo, ale nemělo cenu tuto podmínku napadat. Pokračovala takřka odevzdaně: „Sama toho nevím moc, a konkrétního skoro nic, jsem jen poslíček. Na tom datadisku jsou schémata, pár audio nahrávek, a co jsme vyšťourali z pošty. Podle všeho to stačí k tomu, aby si člověk udělal představu o tom, co Aridea plánuje.“ Naklonil hlavu dopředu, jako že poslouchá. „Chtějí ovládnout Galaxii, co jiného.“ Tahle odpověď byla prefabrikovaná a bylo to na ni vidět. Nastavil dlaň k uchu v gestu velice pozorného naslouchání. „Kromě toho, že si staví bojovou letku, se také snaží vystavět nový systém port, který by byl pro tuto vojenskou sílu použitelný.“ Jako kdyby se kousla do jazyka.
„Raketoplány ještě nepřekročily fázi konceptu, porty není třeba nijak rozpitvávat a plán zdejšího komplexu můžeš načmrkat po paměti sama nebo ho vytisknout stejně jako ta schémata přijímače a pronést přes vrátnici…“
„To můžu každý plán.“
„A proč to děláš tak složitě?“
„Protože bez programové signatury Arideiské vlády by nám to nikdo neuvěřil.“
Usmál se a ona sklesle pokračovala. „Podle všeho Aridea, ne tady ve Šnekovi, ale na nějaké odlehlejší planetě, pracuje na konvertoru hmoty a energie. Už mají funkční prototyp.“
Pobavením skoro vyprskl. Nevěděl, nakolik to hrál, a nakolik mu to skutečně přišlo více absurdní než děsivé. Přesto se spiklenecky zeptal: „A kdy se chystají překročit rychlost světla?“
„Řekla jsem ti, co jsem věděla. Mě to vtipné nepřijde.“
Hmota a energie mají stejný fyzikální základ a v přírodě se běžně přeměňuje jeden stav látky ve stav druhý při dějích obyčejných i pozoruhodných. Nicméně E-H konvertor byl terminus technikus z oblasti spekulací vědeckých fantastů. Takový přístroj by uměl s nevelkými energetickými ztrátami rozložit hmotu na energii a zase nazpátek. V důsledku to znamenalo, že by někdo do konvertoru z jedné strany cpal komety, planetky a meteority a z druhé strany vylézal libovolný materiál dost možná už formovaný do součástek třeba do bitevních raketoplánů. E-H konvertor znamenal možnost syntetizovat okamžitě, prakticky zdarma a ve značném množství jakýkoliv prvek a sloučeninu či slitinu. Cokoliv anorganického. Kromě toho, že by to byla stěží představitelná taktická výhoda v případné válce, byl by to obrovský dar lidské civilizaci.
Jedna jeho část tomu uvěřila. Ta druhá, důležitější se třásla vidět to schéma a odhadnout jeho možnou funkčnost, ale odmítala věřit čemukoliv bez důkazů, stejně jako obvykle. Celou svou myslí však pociťoval, že mu Val minimálně neříká všechno. Zadíval se jí do obličeje, měl pro to dostatečný motiv, poté co neuvěřil její senzační zprávě, zkoumal, jak moc to myslí vážně a ona tuto sondu musela, byť s rozpaky, přijmout. Poprvé si ji pořádně prohlédl, hledal vrásky kolem očí, ale nenalézal, pak mu zrak sklouzl do těch černých tůní. Snad jen v atmosféře prohloubené nedůvěry mohl připustit ten pocit do svého srdce. Nebylo to racionální, ale dalo se to ověřit, což jej vrcholné potěšilo. Protože nevěřil na náhody, začal ihned vyvozovat, ale pak se zastavil, na to bude času dost. Teď musí hrát nedůvěru. Nesměl to na sobě dát znát. Nesměl dát najevo své zjištění, že v těch očích už se kdysi topil. Tehdy se jim říkalo nejčernější kukadla v Galaxii.
Vstala a otevřela dveře, zpoza kterých na ně dýchlo ticho. Dala se do šustění. Oblékání trvalo o něco déle. Sama zůstala nahá, snad ležet v posteli. Vyšel z koupelny a poprvé promluvil k případným posluchačům: „Díky, bylo to … krásné.“ Nedokázal vymyslet dost rychle vhodný dvojsmysl. Obrátil se ke dveřím.
„To mne na rozloučenou ani nepolíbíš?“ žádostivě pronesla Val.
Jednat podle racia. To bylo jeho motto. Bylo to bezpečné a vedlo to k cíli nejkratší možnou cestou. Někdy si však dovolil ten luxus, že se choval podle hesla: Nejednat proti raciu. Zpětně nedokázal vyargumentovat, proč se tehdy otočil, udělal několik kroků, dlaň ji položil na zátylek a políbil ji tak, jak ještě před tím žádnou. Vždy byl něžný, opatrný a hýčkal, tentokrát měl před sebou ovoce a hodlal ho vymačkat do poslední kapičky. Bylo to o to vášnivější, o co méně lásky v tom bylo. Snad si chtěl alespoň trochu vynahradit to, po čem kdysi tolik toužil.
Zizi si musela jeho výraz špatně vyložit, protože se ho zeptala, jestli nebyl spokojený. Později si nevzpomněl, co ji na to odpověděl.
Pokračování příště....
eA