Marioneta IV. část
Čtvrtá část Matovy povídky na pokračování bude kratší než obvykle o to však napínavější. Dozvíte se v ní trochu více o Isaacových ideálech, vztahu k pravdě a především jak rychle a nenápadně je schopen svést vnitřní boj sám se sebou, aby mohl splnit svůj úkol a přitom to ve zdraví přežít. Přeji příjemné a inspirativní čtení.
„Musel se rozhodnout rychle, trojúhelníková ploutev se vzdalovala a s ní i vše, pro co tuhle výpravu podnikl. Neměl žádnou zbraň, kromě svého věrného nože. Navíc se mohl Dr. Steinkopf každou chvíli vynořit a přerozdělit tak trumfy. Rozhodl se. Řízl se do dlaně. Nebolelo to, nůž byl ostrý, ale krev tekla. Odrazil se, až se jachta zakymácela a plaval rychlými tempy směrem k mizejícímu dravci.“
Taylor Taylor a Zuby oceánu, Frederick Thüle
Na Taylor Taylora si vzpomněl už ten památný den, kdy jej Hideo Kurosawa provedl po parku. Byl to hrdina přihlouplých dobrodružných knížek, kterými se Isaac krmil ve svém pozdním dětství. Taylor Taylor byl knechtem Tiburana III., posledního Galaktického vládce, a v pověření svého pána plnil úkoly, které měly vést k obnovení Galaxie. Nejenže tyto knihy prznily historii, ale navíc vyvolávaly nezdravou nostalgii a tím i latentní touhu po něčem, co neexistovalo. Ať byla literární forma románů jakkoliv mizerná, nikdo už Isaacovi nemohl z mozku vydrhnout prototyp hrdiny, který tam byl vpálen četbou i následným sněním.
V uplynulých třech měsících se choval skoro tak hrdinně, nápaditě a obětavě jako Taylor Taylor. Zvlášť na svůj poslední výkon byl hrdý. S Miguelovou pomocí byl schopen odpovědět na přirozenou otázku: „A proč za námi s touto informací jdete až nyní?“ velice prostě. Zprvu se kál z toho, že (možná kvůli tomu, že je ještě na Aridei nový) příliš nevěří pomalým a jistým kolům justice a nechtěl nikoho dostat do maléru, dokud si jeho vinou nebyl jist. A tuto garanci získal až dnes, kdy Miguela svými důmyslnými otázkami dostal do slepé uličky a donutil k prořeknutí se. Naneštěstí na to Miguel ihned odešel z práce, ale, když si páni vyšetřovatelé pospíší, jistě ho drapnou doma, jak balí kufry.
Taylor Taylor by na něj byl hrdý – až do teď. Nyní podepsal pracovní smlouvu do dolního Šneka, která z něj činila potenciálního boháče v budoucnu a polovězně na pět let. Teď už jej čekala, jak to personální ředitel Šneka s podivně znějícím jménem nazval, pouhá formalita a to složení přísahy.
„Zvedněte pravou rukou, takhle,“ pokračoval velice nevzrušeně, jako by to byla pouhá komedie, „a opakujte po mně: „Já, uveďte své jméno,“
Cítil to v sobě. Nitro se bouřilo, ale neměl čas s ním bojovat. Neměl čas přemýšlet. Nesměl přemýšlet. Kdyby se pozastavil nad tím, co dělá, určitě by se jeho zápas projevil navenek. Snažil si uvědomit, jestli už rozrušením nezčervenal, jestli se mu netřese ruka, jestli nekouše svůj vlastní ret. Musí získat čas. Není jak. Když odmítne, nebo se bude zdráhat, tak to může znamenat … cokoliv včetně, jakkoliv to bylo nepravděpodobné, mučení a smrti. Isaac měl specifický přístup k pravdě. Když musel, lhal bez výčitek. Když mohl, mluvil pravdu. Považoval za moudrého toho, kdo rozpoznal, kdy musí lhát a dokázal to stejně dobře, jako kdyby říkal pravdu. Teď byl ale ponoukán k tomu, aby se vysmál pravdě a cti tím nejhorším způsobem.
Pár očí se zvedl od handu a popohnal jej k činnosti.
„Já, Isaac Cobybel...,“
„...přísahám na vše, co mi je svaté, a při všem, na čem mi záleží...“
„...přísahám na vše, co mi je svaté, a při všem, na čem mi záleží...,“ náhle mu vyschlo v ústech a na okamžik musel odvracet nutkání ke zvracení. Tento reflex mu navlhčil oči. V tónu hlasu však byl pevný, takže neupoutal pozornost unavených očí.
„...že nevyzradím žádnou informaci týkající se mé práce a práce mých kolegů...“
„...že nevyzradím žádnou informaci týkající se mé práce a práce mých kolegů...“
„...která by mohla ohrozit národní bezpečnost a zájmy Republiky Aridea...“
„...která by mohla ohrozit národní bezpečnost a zájmy Republiky Aridea...“
„...dokud bude moje ústa a ruce ovládat má vůle.“
„...dokud bude moje ústa a ruce ovládat má vůle.“
Isaac spustil ruku podél těla.
* * *
Po Šnekovi ho provedl jeho budoucí spolupracovník, Rindy. Byl to namyšlený holobrádek se zlatou hřívou a netaktním chováním, ale, co se Isaac stihl vyptat, tak své práci rozuměl víc než dobře. Průvodcem byl skvělým, protože bez nutnosti vyptávání jej zásoboval mnoha užitečnými informacemi. Těch neužitečných bylo samozřejmě víc. Zlatá klícka měla devět obrovských pater, čtyři pracovní, dvě obytná a tři rekreační a užitková. Bazén, sauna, posilovna, horolezecká stěna, tři arény na rival hry patřily k příležitostem fyzické relaxace. Projekční místnost, několik různých restaurací a knihovna se všemi významnými vzmachy lidského ducha byly k nalezení v druhém patře (směrem od povrchu). Mimo škatulky se nacházel dům služeb Hvězda, který uspokojoval intimní potřeby zaměstnanců – mužů, na ženy se v tomto ohledu nemyslelo, ale žádná z nich si, alespoň co Rindy věděl, nestěžovala.
Z nějakých 170 obyvatel bylo úctyhodných 70 % vědeckých pracovníků, ostatní personál byl omezen na minimum – četa uklizeček, zaměstnanci relaxačního centra (jídlo se v restauracích nevařilo, pouze ohřívalo) a po páru technických správců a vrátných. Každý zaměstnanec měl právo opustit budovu na odpoledne jednou za tři týdny a nárok na měsíc dovolené ročně v jedné ze dvou podnikových destinací. V horním rohu každé chodby, pracovny a laboratoře bylo k nalezení mechanické oko, které sledovalo a zaznamenávalo. Isaac však pochyboval, že by dění někdo opravdu pozoroval, spíše šlo o preventivní a krizové opatření.
Od Rindyho se také dozvěděl, co vlastně má tady dole za práci. Nečekal sice, že hned, jak pronikne do ulity, zjistí, co se vlastně kuje, ale i tak byl zklamán. Jejich zaměstnáním bylo testování vyvinutých materiálu v extrémních teplotních a zátěžových podmínkách, popřípadě jejich připomínkování. Tedy to samé, co dělal nahoře. To, že Aridea vyvíjí vesmírné letouny schopné přistát na planetě s dýchatelnou atmosférou, už si domyslil dříve, na to se nemusel upisovat … a přísahat. Přemlouval se k trpělivosti a doufal, že mu leccos prozradí šuškanda.
Pokoje nebyly přepychové ale v několika ohledech by se daly označit za nadstandardní. Ladění barvy stěn a nábytku zcela dle osobního vkusu a rozmaru bylo k vidění spíše v hotelech nejvyšší třídy a osobní vyspělá VR přípojka včetně luxusního a erotického příslušenství připojená na místní síť byla také komfort. Jiná než místní síť zde neexistovala, takže Isaac věděl, že zpráva, která mu vyzváněla na terminálu, bude od některého s jeho nových známých nebo dosud neznámých.
* * *
Duch: Ihned si zapni program na relaxaci očí a nech ho běžet. Až to budeš mít, dej mi vědět.
Isaac Cobybel: Hotovo. Proč to? Kdo jsi?
Duch: OK.
Mohou sledovat každý stisk tlačítka na tvém terminálu, pokud tuto funkci nějakým způsobem neblokuješ. Ber to jako dárek od nás. Měl bys ale vědět, že jsme vylepšili ORP pouze ve tvém pokoji.
Jsem duch podsvětí. Vyslaly mně duše zemřelých za svobodu.
Isaac Cobybel: Na duchy nevěřím.
Duch: Pak tedy nejsem duch.
Duch: Ty jsi člověk, který si nedávno naklonil mé přátele. Na oplátku ti splním přání.
Isaac Cobybel: Nemám přání.
Duch: Vím, co si přeješ. Mám to.
Isaac Cobybel: Pověz mi, co si přeju.
Duch: Disk s daty, se spoustou dat. S tolika daty, že bys je z téhle jímky nevytěžil ani za rok.
Isaac Cobybel: Určitě sledují síť.
Duch: Ano, ale tenhle potlach běží uvnitř souboru, který ti právě posílám. Neptej se, jak to funguje, nevím. Ale je to bezpečné.
Isaac Cobybel: Chápu.
Duch: Tak co říkáš?
Isaac Cobybel: V čem je háček?
Duch: Žádný háček.
Isaac Cobybel: Nejsi duch a taky nejsi blázen. Předpokládám.
Duch: Potřebuju, abys ten disk pronesl přes vrátnici.
Isaac Cobybel: Proč to neuděláš sám?
Duch: Nevím jak.
Isaac Cobybel: Ochrany?
Duch: Detektor kovu a uhlíkových technologií, záření ničící data uložená na polymerech, velmi silné magnetické pole. A samozřejmě EM rušička, jako v celé budově, bez drátu si tady ani neuprdneš.
Duch: Tak co?
Isaac Cobybel: Kolik toho je?
Duch: Alespoň devadesát tisíc bajtů.
Isaac Cobybel: To půjde. Potřebuju na to alespoň tři dny a pak parťáka.
Duch: Potřebuješ na to tři týdny, dřív tě ven nepustí. Mé dvě ručky se rády zapojí.
Isaac Cobybel: Kdy dostanu ta data?
Duch: Ten samý den, kdy budeme slavit naše vyzdvižení z jámy lvové.
Isaac Cobybel: Pak nejsem schopen zajistit transport.
Duch: Však my se domluvíme. Podívej se na ten soubor, co jsi obdržel. Zítra mi zavolej. Pak to dořešíme. Musím končit.
Pokračování příště....
eA
další dotaz na autora
Taylor Taylor jako archetypální prototyp klišovitého hrdiny mi připomíná dobrodružné knížky, na nichž jsem vyrůstal já. Jinak ještě jsem se neptal, zda autorovi vyhovuje ten obrázek, který jsem vybral k jeho dílku.
odpověď