Marioneta III. část
Třetí část Matovy SF povídky na pokračování bude veskrze špionážní. Ne, že by předchozí dvě úvodní části postrádaly prvky napětí, očekávání a překvapení, ale teprve teď dostal děj náležité grády. Navíc, když okořeníte inteligentní příběh nevtíravými hlubokými myšlenkami, tak více si snad fanoušek kvalitní SF již ani nemůže přát. Zvláště, když se mu něčeho takového u té filmové i seriálové zoufale nedostává. Přeji příjemné a inspirativní čtení.
„5012 ADE je letopočet, který zná každý školák. Na příštích několika stránkách se vám budu snažit dokázat, že se v tomto roce vlastně nic tak důležitého nestalo. Ano, oficiálně přestala existovat Galaxie, jak se nabubřele pojmenoval stát trvající takřka dva tisíce let, který zahrnoval po celou druhou polovinu své existence přes 99% obývaných planet. Nicméně v jejich dvou nástupcích našlo lidstvo nové období prosperity. Erneol a Rhiduanské císařství se takřka poctivě na půl šábly o dožívajícího staříka. Díky mnoha příznivým vlivům se revoluce obešla bez obětí až na jedinou (…) Bylo by lidské, kdyby se Erneolský senát a císař Rimund XIX. do sebe pustili a snažili se … právě že o nic, nejen že nebylo jak, ale ani o co bojovat.(…)
Zuřivé a nákladné osidlování centrálních planet Galaxie probíhající takřka třicet tisíc let ukončila již ne tak nenásilná revoluce, ve které si vydobyla nezávislost co do velikosti nevýznamná Aridea, a dle jejího vzoru i další státy, které se formovaly ze všech tří existujících společenství planet. Zde docházíme k dnes velice oblíbené hříčce rádobyhistoriků: „Co kdyby se v tento okamžik začala masa Galaxie drolit na atomy planet?“ To je otázka, kterou se nebudeme zabývat, ale raději se pozastavíme u toho, proč se to vlastně nestalo. (…)“
Výklad dějin, Aristofanés, 6375 ADE
V sekci materiálů nadzemní části firmy Šnek vládla různost názorů, politických přesvědčení i náboženských a pseudonáboženských vyznání. Různost, nikoliv pestrost, i to však bylo na jinak uniformní Aridei neobvyklé. Ačkoliv se v mnohém rozcházeli, ve stanoviscích, která se týkala jejich každodenního žití, docházelo často ke shodě. Stejně jako na jiných pracovištích a v každém kolektivu je rozdělovaly ideje, vzdálená budoucnost a galaktická politika, ale spojovala je konverzace u oběda, problémy s výchovou dětí a včerejší gravity zápas.
Všech zbývajících 17 pracovníků oddělení by označilo Miguela za pohodáře, snad z nedostatku lepších, obecně rozšířených a užívaných výrazů. Většina jej měla svým způsobem ráda a všichni byli toho názoru, že se nechová přiměřeně svému věku a stavu. Šlo mu na padesát, večer se vracíval ke své manželce a třem dětem a takřka neustále mu v očích blikaly plamínky šibalství. Kujón, filuta a enšpígl, takovými tituly jej častovali a to ne neprávem. Spíše než přihlouplých žertíků a nástrah užíval ke šlehání svých bližních svůj nepříliš obratný jazyk. Občas se zadrhával, jednou používal r chrčivé a hrdelní, jindy se mu jej nepovedlo vyloudit vůbec. Tyto drobné chybky často využíval k tomu, aby si dělal šprýmy sám ze sebe, když všem nakládal rovným dílem – každému co unesl a ani o kousíček víc. Ke svojí smůle toho Isaac, který si s Miguelem půlil už dva měsíce pracoviště, snesl dost.
„Příteli drahý, podle toho, čeho jsem si zatím na světě všiml, to nefunguje tak, že by někdo přišel s plánem či vizí a další člověk mu to schválil nebo napadl a navrhl svůj postup. Ne, ne, Tvůrce to zařídil tak, že někdo vyplodí sedmdesát návrhů a jiný člověk je schopen z těch sedmdesáti správně vybrat jediný správný. Já jsem byl stvořen k tomu, abych kritizoval, abych svým okem odhalil každý nedostatek, a proto ti nemohu odpovědět, jak bych Arideu vedl sám, s určitostí ti však mohu říci, že ne směrem do té záhuby, kam právě míříme. Ovšem mám několik známých, kteří mají svůj koncept vlády. Jediné, co jim chybí, je plán, jak se té vlády ujmout. A popravdě,“ zašklebil se Miguel „nemyslím si, že by o to opravdu stáli.“
„Mám to chápat tak, že, i když nejsi spokojen se současnou situací, s revolucí jakéhokoliv typu bys nesouhlasil?“ Pokračoval Isaac v jedné z nekonečných obědových debat, které byly vedeny v rozmarném duchu. I za lehkovážné by se daly označit, protože ovzduší všeobecné paranoie nutilo některé občany hlásit jména těch, kteří se staví proti současné politické situaci. Sice se na Úřadu bezpečnosti (zkratku UB někteří dešifrovali jako Ústředí bonzáků) tato jména pouze hromadila a nic jiného se s nimi nedělo, ale to byl pouze prozatímní stav. Každý tušil, že po příštích volbách bude situace jiná.
„Iane,“ Miguel tak občas Isaaca nazýval podle ne příliš známého, ale za to nepředstavitelně významného Cobybela, který sestrojil první portu a který se za to nikdy nedočkal uznání ani slávy, „revoluce je boj ideje proti ideji, idea nikdy nedojde plné realizace a nedotažená idea se časem musí zvrhnout do despotismu nebo bezvládí, aby ji pak v boji přemohla nová, čerstvá vůdčí myšlenka, kterou lidstvo pravděpodobně zkoušelo neúspěšně aplikovat už tisíckrát. Ne, můj milý příteli, musíme vyjít od toho, co máme, a korekcemi kurzu dovést loď až do přístavu. Furt lepší kotvit u kupy hnoje, než kvůli věčným bitkám o změnu kurzu zařvat na moři. Nehledě už vůbec na to, že kupa hnoje není jen nepříjemný zápach, je to potenciál a výzva a když si nebudeme držet jednou rukou nos a druhou se škrábat na díře, tak ji můžeme proměnit v pěkné místo pro život, i když to není tak lákavé jako ráj, který máme na dosah.“
„Chápu to tak, že jsi smířen s dalším desetiletím Legovy vlády.“
„Nic jiného s tím ani dělat nejde,“ porozhlédl se po okolních stolech, „on vyhraje volby, i kdyby ho nevolil vůbec nikdo. Jenomže smutné je na tom to, že ho lidé volit budou, protože se bojí a jediný, kdo je podle nich schopen odrazit nebezpečí, je právě Leg. Jeho političtí odpůrci totiž dle svého nejlepšího svědomí tvrdí, že nás ostatní státy napadnout nechtějí a že stále ještě funguje princip galaktické sounáležitosti. Věřím však, že s menšími korekcemi kurzu k té své kupě dorazíme.“
Isaac se podíval na hodinky a bez omluvy, ale s vypovídajícím výrazem, vstal a vracel se k práci. Byl zvyklý na to, že přerušoval tyto debaty v polovině, protože konec žádný neměly. Raději se už soustředil na odpolední simulaci nárazu prachových částic do pláště lodi o povrchové teplotě 1500 °C.
* * *
Jméno Ali-Ib Zibir nebylo příliš známé ani uvnitř Republiky Aridea, přestože patřil k pěti nejmocnějším lidem ve státě, snad i proto o něm Miguel mluvil jako o Sultánovi. Celou dobu, kterou Isaac strávil v kanceláři Roala Guatama, výkonného ředitele horní části Šneka, seděl tento vlivný muž v rohu a mlčel. Kromě pokývnutí hlavy při představování ani nedával najevo, že by ho dění nějak zajímalo. I pouhou svou přítomností dodával situaci význam. A hrozivost.
Zatímco Guatamova štíhlost působila vitálně, Zibir vypadal ve své vychrtlosti skoro nemocně. Zatímco před necelým čtvrt rokem při přijímacím pohovoru vystupoval Guatamo docela přátelsky, tentokrát se mračil a zatímco jeho někdejší přívětivost byla hraná, tentokrát vypovídal jeho obličej upřímně.
„Zjistil jsem, že někteří zaměstnanci si dostatečně neuvědomují závažnost včerejší události. Samotný pokus vniknout do datového jádra podniku je těžký zločin …“ Odmlka trvala dost dlouho na to, aby si Isaac uvědomil, že se stalo ještě něco závažnějšího než pokus. „Pane Cobybel, před několika měsíci jste mi řekl, že si od naší firmy slibujete především slušný plat a kariérní postup. My jsme požadovali pracovní nasazení a oddanost. Obě dvě strany mají půlku splněnou a postupovat výše nemůžete, dokud si naše firma nebude jistá vaším … správným životním postojem.“ Ačkoliv byl Isaac předvolán na ‘řadový výslech’, přesto si oddychl, když slyšel toto ubezpečení o tom, že je mimo podezření, že jeho úlohou je donašečství. Bylo zřejmé, že viník, pokud existoval, patřil k oddělení materiálů.
„Já se nenabourávám do vašeho systému, to mi přijde jako dostatečně dobrý životní postoj, nemyslíte?“ Nechtěl působit příliš provokativně, ale asi se mu to nepovedlo.
„Jistě, to my oceňujeme, ale víte, doufám, že podle Arideiského práva vás může krytí zločince dostat do vězení až na polovinu jeho trestu?“ Isaac naklonil hlavu na znamení, že netuší, kam tím ředitel míří: „Takže … zpozoroval jste včera plus mínus osmdesát minut po poledni něco zajímavého?“ Tuto otázku položil naprosto bez důrazu, jako by ani nebyla naděje na jakoukoliv zajímavou odpověď.
„Asi vás to překvapí, ale ne.“ Podíval se Guatamovi do obličeje a rozhodl se přestat vtipkovat.
„A co Miguel? Kdy se vrátil na pracoviště? Nepozoroval jste na něm něco … neobvyklého?“
„Promiňte, ale jsem z lidí, kteří pracují celým srdcem, ani si nevybavuji okamžik, kdy vešel do místnosti.“ Předpokládal, že monitorují práci na všech počítačích a terminálech, ale netušil, že to v tomto rozhovoru budou tak špatně zakrývat, okamžik očekával otázku: „Ale vy jste přestal na pět minut pracovat zrovna v inkriminovanou dobu, jak nám to vysvětlíte?“ Ale pak došel k závěru, že Guatama asi přeci jen podcenil. To, že se Miguel po obědě vrátil se čtvrthodinovým zpožděním, mohl vědět z nějaké svědecké výpovědi, ale o tom Isaac pochyboval, poněvadž v tuto dobu se po chodbách skoro nikdo nepohybuje … ideální čas pro hackování datového jádra a to dokonce, jak se proslýchalo, z ředitelovy kanceláře.
„Ale podle toho, co jsme se zatím dozvěděli, přišel později …“ začal opatrně a dával druhému účastníkovi ‘personálního rozhovoru’ možnost pokračovat, když se jí nechopil, pokračoval dál: „…nebo snad máte mylné informace.“
„Víte … já nerad donáším, ale Miguel chodí z oběda pokaždé pozdě, prý si telefonuje s manželkou, protože ji za den moc nevidí, alespoň tak mi to říkal.“
„Dobře tedy, věřím, že si dobře promyslíte, co jsme si dneska řekli, a budete se snažit rozpomenout na cokoliv, co by nám mohlo ve vyšetřování této politováníhodné události prospět.“
„Vynasnažím se.“ Potřásl napřaženou pravicí a odcházel. Utvrdil se v tom, že se Miguelově dceři nic nestalo. Kdovíproč za to byl rád, ačkoliv se mu jevilo jako stále pravděpodobnější, že taková osoba vůbec neexistuje.
* * *
Dříve než se průměrný civilizovaný člověk probouzí, vezl plod svého nočního úsilí dostatečně daleko od svého bydliště a pracoviště. Použil všechny triky, které znal ze špionážních filmů pro setřesení případných tichých pronásledovatelů, přestože věděl, že by s ním museli nastoupit ve stanici do tuby, aby měli šanci ho sledovat. A to nikdo neudělal. Byl v tubě sám, až na nepříliš dobře vypadající a tudíž asi ne zrovna skvěle placenou callgirl, která pravděpodobně byla na štrychu ke svému dalšímu nočnímu zákazníkovi.
Revize jeho celonočních úvah patřila k těm, které už jen stěží měly šanci navázat nějakou další nitku. Jakožto hodné uvažování shledal dvě varianty. První a ta mnohem pravděpodobnější činila Miguela Zibirovým mužem a z celé této „politováníhodné události“ zase pouhou šarádu, která měla být jakousi zkouškou loajality pro Isaaca, ale možná i pro další zaměstnance, na které to mohlo být zahráno podobně. V první řadě se mu krajně nepravděpodobný zdál samotný sled událostí. Firma, která naléhavě potřebuje schopné a při tom takřka dokonale oddané pracovníky, kteří budou mít možnost vynést velice choulostivé informace, zaměstná člověka a poté, co si ověří jeho schopnosti, se stane něco, co jej donutí rozhodnout mezi loajalitou ke kamarádovi nebo k firmě. Očekával něco podobného, i když méně velkolepého a náročného na realizaci. A když včera, nebo vlastně už předevčírem vešel Miguel do kanceláře a jakoby rezignovaně padl na židli, tušil, že se to rozjelo. V rámci tohoto plánu také po pohovoru u ředitele rozverně, ale přesto za hranicí taktu oťukal Miguela a sdělil mu svoje pochybnosti nad jeho nevinou. Nakonec se rád nechal přesvědčit pozváním na návštěvu do nemocnice za Miguelovu dcerou. Samozřejmě, že se k této nabídce postavil přiměřeně zdrženlivě. V tomto případě by se od něj očekávalo dostatečně rychlé udání, jinak by ho čekal vyhazov, přinejlepším.
Druhou možnost hodnotil jako takřka nereálnou. Věci také mohly být takové, jak se jevily. V tom případě by jej udání pravděpodobně také posunulo výše v hierarchii firmy, ale dost možná by vytvořil vdovu a tři sirotky, i když o jejich existenci nebyl ani zdaleka přesvědčen, nicméně ve verzi sabotér byli přeci jen pravděpodobnější než ve scénáři herec. Věřil v první, avšak doufal v druhou verzi, protože pak by s Miguelem stáli na stejné straně. Také kvůli tomu, ale především aby se nestal prstem na spoušti, právě vystupoval z tuby.
Pak tu existovala hypotéza, že je Miguel nevinný. V tom případě jej měl Isaac uvrhnout do pořádných a nezasloužených trablů a ani tři dopisy, které nesl v kapse, tomu nemohly zabránit. To považoval za tak nepravděpodobné, že se tím odmítl v mysli zaobírat. Kdyby to neudělal, jeho analytické uvažování by jej zahnalo do kouta matematiky. Co má takovou cenu jako pravděpodobnost 0,0001% zničení lidského života?
Tři adresy lidí vytipovaných z lokálních novin ale především z regionální mutace Deníku zmizely v poštovní schránce. Počet byl kompromisem mezi dvěma riziky. Isaac se podíval na červenou bednu, pak na hodinky a usmál se. Za 13 minut budou vybírat poštu, proto nenápadně spěchal pryč.
* * *
Příteli,
pokud máš přítele a ten má přítele a ten má kamaráda, který zná Miguela Randsoma, tak mu dej vědět, že 18. tohoto měsíce před koncem pracovní doby bude oznámeno Sultánovi, čím byl zaneprázdněn 12. tohoto měsíce kolem oběda.
Zdar Vám i Vašim snahám,
Víla kmotřička
* * *
Isaac pozorně sledoval, kolik lidí bylo povýšeno, nebo jak se říkalo tady v horním Šnekovi – uzemněno, protože důležité laboratoře se nacházely celé v podzemí na druhém straně města. Nikdo. Počet vyhozených byl stejný. Nenechal se tím znervózňovat. Sledoval Miguela a nakonec se od něj nechal přemluvit, aby s ním šel navštívit jeho dceru do nemocnice. Stejně jako stovky dalších měla ‘VR příhodu‘, což znamenalo, že počítač se přepočítal a do hlavy ji pustil místo zábavného výukového programu něco, s čím se třináctiletá Nancy nemohla vypořádat jinak než komatem. Těchto případů nebylo málo, ale většina z nich končila krátkou mdlobou a ten zbytek netvořil dostatečné procento pro vyvolání technofobie … a kromě toho, VR počítač nikdy trvale nepoškodil žádný mozek, i když ho mohl až na několik týdnů pořádně zamotat.
Celou tuto trapnou (jak zhodnotil zpětně) vizitaci dělal jen pro sebe, aby eliminoval tu svojí 0,0001 procentní možnost omylu. Ačkoliv to nebylo bez rizika, vrátil se do nemocnice druhý den a s potěšením konstatoval, že pokud se Nancy za těch 24 hodin komatu nevdala a tím si nezměnila příjmení, může spát zase o něco klidněji.
Dnem před vypršením ultimáta, které dal v dopisech, musel Isaac znovu zpytovat své svědomí, protože zjistil, že takřka nereálné je a bylo skutečností. Blahořečil své do rizika jdoucí opatrnosti.
Miguel se na něj u oběda, kde bylo mnohem méně pravděpodobné a obtížnější případné odposlouchávání, dlouze zadíval bez náznaku veselí či šibalství, i to mohl být jeden z jeho žertíků, ale Isaac věděl, že tohle nebyl ten případ.
„Proč musí lišák s liškou a liščátky opustit noru?“
Isaac se musel na delší dobu zamyslet. „Aby mohl vlk lovit medvěda.“
V dlouhém mlčení, které trvalo až do Isaacova odchodu od stolu, jako by zaslechl povzdech: „Lišák chtěl taky vyrazit na medvěda.“ Ale byl to skutečně jen sten, protože oba dva věděli, že lišák by už nedostal příležitost. Miguel měl právo být naštvaný na Isaaca, ale nebyl. Moc dobře si uvědomoval, že se ocitl na mrtvém bodě, ze kterého neměl sílu se žádným způsobem dostat, protože byl v konfliktu zájmů, motivací a obav. Nemohl být rozezlený na někoho, kdo ho se vší jemností skopnul dolů, zvlášť když jeho záměry mohly být ušlechtilé.
Když Miguel vešel do místnosti, Isaac vstal a vyšel mu krok naproti. Natáhl ruku. Stiskly si dlaně a starší z nich přitáhl svého nově objeveného přítele, aby ho mohl druhou rukou obejmout a poplácat po zádech. Toto upřímné gesto mělo i čistě pragmatický důvod. Lístek s neohrabaným Isaacovým písmem změnil svého majitele.
„Kéž liška ještě 24 hodin tancuje na jevišti.“
Pokračování příště....
eA
dotaz na autora
Vždy, když si čtu tuhle část, tak mne zarazí spojení "různost, nikoli pestrost", u nějž mám pocit, že jsem jej nikdy tak docela nepochopil. Můžeš mi ty významové nuance více osvětlit?
Odpověď
RE: Mat
Chápu, ale, jak tak o tom uvažuji, na některé věci nelze mít při zdravém rozumu příliš pestré názory, jelikož jejich podstata to zkrátka neumožňuje.