Marioneta II. část
Po krátkém úvodu do světa, který stylem nemálo připomíná klasickou literární SF, a seznámení s hlavní postavou se dnes více ponoříme do děje. Isaac se setká s ředitelem Kurosawou a dozví se rovněž více o pozadí jeho záhadného vzkazu i smyslu hry, kterou s ním vyšší místa rozehrála. To je však pouze začátek a Isaac může být rád, že má alespoň možnost zvolit si svou roli.
„Období, které dnes nazýváme pozdní Galaktické, jako by bylo unaveno pluralitou. Na rozdíl od nepřehledného mumraje uměleckých směrů a filosofií pátého a raného šestého tisíciletí můžeme v této době, až na několik anomálií trvajících desítky let, vždy rozeznat zřetelně dominantní postoj. Je to příznačné, že právě v době, kdy se jednota Galaxie rozpadala, našlo lidstvo řadu jiných společných jmenovatelů, než byla politická moc. Žurnalistika, jindy tak proměnlivá a pestrá, měla takřka po tisíc let dva krále. Deníku, který každé ráno čtenáři nalézali u svého tiskového outputu, konkuroval svými video reportážemi nejprve nepokrytě bulvární Zvěd, později lehce serióznější Inquire. V dnešní době se nám nechce věřit, že naprostá většina aktuálních informací, které obyvatelstvo Galaxie získávalo, pocházela z pouhých dvou zdrojů, ale existuje pro to řada důvodů.“
Historie pro život, kolektiv autorů, 8792 ADE
Slečna se jmenovkou Emily Beyenová – sekretářka sekce Věda a technika se na něj usmívala, když mu oznamovala, že má svůj byt vyklidit do měsíce, platbu za poslední článek obdrží do týdne a propuštěn je ihned. Důvod? Dlouho trvající nedostatečnost stylistické úrovně příspěvků. Isaac věděl moc dobře, že tahle docela pohledná dívka s ohyzdně avšak módně zvýrazněným obočím za jeho propuštění nemůže, a tak by byl jindy kysele a nevyspale opětoval neupřímný úsměv a odporoučel se dříve, než by situace přešla od nepříjemnosti k trapnosti. Avšak ne dnes.
„Víte, co je to Akemi, slečno Beyenová?“ zeptal se, aby vyzkoušel méně pravděpodobnou možnost, že samo slovo zapůsobí na úřednici a donutí ji chovat se k němu jinak.
„To opravdu netuším.“ Pronesla a svůj přívětivý hlas okořenila špetkou podrážděnosti. Sundala si brýle a položila je před sebe, čímž okázale vyjádřila nezájem. Novopečeného nezaměstnaného napadlo, že má Emily pravděpodobně nulu dioptrií. Při komunikaci s lidmi mohly být brýle neocenitelná bariéra.
„Tokyj je podivuhodný kompilát bojových umění celé historie lidstva. Soubojům v tomto stylu se říká Kirij a jsou pozoruhodné v tom, že končí, až když jeden ze soupeřů uzná porážku. Akemi je člověk, který se rozhodl ignorovat zjevný fakt, že prohrál a trapně se snaží svému protivníku komplikovat život. Akemi je člověk beze cti. Já jsem se rozhodl být přesně takový. Proto se podle paragrafu 131 Pracovních směrnic odvolávám s okamžitou platností k nejvyššímu nadřízenému, ke kterému mohu.“
Slečna Beyenová zřejmě čekala delší úsek obvyklých bezvýznamných tlachů, a tak ji trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že ji člověk na opačném konci jejího stolu vyzval, byť oklikou, k nějaké činnosti. Když Isaacova slova dohnala její myšlenky, spěšně si nasadila brýle a začala bušit do přístupové obrazovky. Trvalo ji to dost dlouho, zřejmě si ještě ověřovala zmíněnou směrnici, ale zapomněla její přesné číslo.
„Omlouváme se, ale pan Donax zrovna dnes začal čerpat dovolenou, ale mohou vám zařídit krátké slyšení u paní Weglikeové.“ Obnoveným úsměvem prosila, aby na to přistoupil, až mu skoro přišlo líto, že ji musí zklamat: „V tom případě musím žádat o schůzku s panem šéfredaktorem, nebo o …“ odmlčel se jako by štrachal v paměti, „tříměsíční plat jako satisfakci za nedodržení všech podmínek pracovní smlouvy.“ Vítězoslavný tón hlasu ani nemusel příliš hrát, překvapilo ho totiž, jak skvěle to vychází. Ať už ono ‘to’ znamenalo cokoliv. Muselo to být součástí plánu, který vznikl hodně nahoře a sahá až k němu, což bylo lichotivé, ale především nadějné.
Tuto situaci, jak si s pocitem triumfu uvědomoval, nemohla slečna Beyenová rozseknout sama, a tak s potěšením i napětím sledoval přerušovaný tanec jejich prstů po neviditelné klávesnici, na jehož konci jej čekal nejednoznačný výraz ve tváři a jednoznačné tvrzení: „Ředitel Kurosawa vás přijme.“
„Dobrá tedy, kam mám jít.“
„On se pro vás zastaví sem,“ oznamovala, jako kdyby četla něco, čemu jen stěží věří.
Ačkoliv byl ředitel Kurosawa pověstný svými častými a veskrze povzbudivými vizitacemi různých pracovišť místní továrny na informace, v této místnosti o cirka 12 stolech, kde se nacházelo mužstvo sekce zabývající se vědou a technikou, už zřejmě dlouho nebyl. Poslední zprávou, kterou Emily vyťukala a odeslala, jako by spustila tichý poplach v celém okolí. Doposud velice nízká hladina hluku se snad zdvojnásobila všudypřítomným šepotem a zvukem pohybu židlí a otvíraných stolních šuflat.
Nabídka něčeho k pití nebo k zakousnutí, která k Isaacovi v zápětí směřovala, byla dle etikety kriticky špatně načasovaná, ale docela logická, jak čerstvě vyhozený novinář uvažoval. Bylo zbytečné nebezpečí dávat do rukou vcelku neznámým a brzy dost možná řádně naštvaným lidem do ruky zbraň v podobě horkého nápoje. S díkem odmítl a zalíbeně naslouchal horečnému tepu místnosti. Pracovní boxy mu nedovolily tento rej i sledovat.
Na chování Hidea Kurosawy, ředitele a šéfredaktora mutace celogalaktického Deníku určené pro Království Sidón, zaujala Isaaca především nenucenost. Nakolik to mohl posoudit (i když by musel přiznat, že to byla jedna z jeho pofiderních intuicí), nesmál se ředitel na lidi, ale na svět. Nezneužíval úsměv jako obchodní artikl, přesto se tvářil radostně. Byl to blahobytný muž, který si navzdor reklamní masáži nechal zešedivět vlasy, jinak byl však téměř prototypem stárnoucího elegána. Nezdržel se uvnitř dlouho, najisto našel k nezaměstnanosti odsouzeného Isaaca zaměstnaného poslechem pracujících lidí, nebo lidí, kteří práci předstírali. Omezil se na nekratší pozdravy s lidmi, které znal, a výměnu jmen s těmi, které ještě neměl tu příležitost potkat. S Isaacem si jména nevyměnil, obě zazněly z ředitelových úst, poté zavelel k ústupu a jako ledoborec se vydal na zpáteční cestu ke dveřím. Při průchodu vrátnicí ředitel svého společníka požádal, aby na něj okamžik počkal a skutečně se ze dveří naproti pracovišti vrátného vynořil za několik vteřin a to s celočernou kočkou pod bradou. Zamířili do podnikového parku, kde byl Astor vypuštěn a své nově nabyté svobody se rozhodl využít plnými doušky z dohledu obou dvounožců. Nikdo jiný se v parku nepohyboval, po obědové pauze nebylo třeba dalšího provětrávání se.
„Pokud by vám to nevadilo, budu vás oslovovat Isaacu, vy mne samozřejmě říkejte Hideo.“ Stačilo mu nezřetelné přitakání. „Ještě než začneme s tím, proč s vámi chci mluvit, tak vězte, že váš dnešní padák nebyla žádná habaďúra, skutečně jste byl vyhozen a to pro žurnalistickou neschopnost.“ Kurosawa nechal tato slova chvíli působit, protože věděl, že Isaac asi očekával hodně, ale zrovna tohle ne. „Mám o vás určitý zájem, a proto jsem si přečetl větší část vaší práce, konkrétně všech 23 vašich článků, které jste vytvořil v posledním roce. Sice technice moc nerozumím, ale kde prosákly na povrch vaše, jak já říkám všesvětové názory, tam jsem s vámi vesměs souhlasil. Jste chytrý a soudný člověk, těch je v novinářské branži méně, než by se mohlo zdát.“
Onen chytrý a soudný člověk si spojil svého někdejšího zaměstnavatele vedle bratříčkování s podřízenými a psaní dopisů vlastní rukou i s další kuriozitou – odzbrojující upřímností, která ať mohla být jakkoliv tvrdá, působila zvláštním způsobem sympaticky.
„Popravdě, Isaacu, na novináře máte naprosto nevhodné vzdělání. Žurnalista jste samouk a na meziplanetární lety jste jeden z největších odborníků v celém království.“ Dobromyslná ironie nebyla ani zčásti vyjádřena tónem hlasu, jen z obsahu šla vyčíst bodlina vtipu s otupeným hrotem. Na všech více než 2800 obydlených planetách Galaxie žilo odhadem 5000 študovaných odborníků na meziplanetární kosmickou dopravu. Nebyla jich potřeba ani čtvrtina. O obrovské a nákladné šneky omezené rychlostí světla jevili zájem snad jen romantici a snílkové.
Hideo nedal svému posluchači možnost vzdorovat komplimentu. „Za čtyřicet let práce pro noviny si lecčehos všimnete, jeden z těchto postřehů mluví přímo proti vám. O co převyšuje odborné vzdělání novináře jeho žurnalistické schopnosti, o to jsou jeho články horší. Teď mluvím samozřejmě o jejich vhodnosti pro Deník, není to pravidlo, které by se dalo vztáhnout i na odborné plátky.“
Tentokrát to už Isaacovi nedalo, musel se snažit obhájit svou práci: „Vždycky jsem se snažil, a věřím, že se mi to dařilo, být srozumitelný pro každého, kdo tuší, co je to foton.“
Široký úsměv měl snad působit přívětivě, ale poté, co Isaacovi došlo, že se lapil do pastičky, mu přišel spíše blahosklonný. „Ano, to jsem si všiml, vaše články chápal takřka každý, kdo ví, co je to lžíce. Tím jste čtenáře dosti urážel, což je štvalo ještě mnohem více než příspěvky autorů, kteří se nad ně vyvyšovali zbytečným nadužíváním odborných termínů. To ovšem nebyl jediný problém, který vám Oddělení sledování kvality příspěvků vyčítalo, je to jeden z řady. Například …“ vytáhl si z rukávu lísteček a zadíval se na něj, „jste ve svých 39 příspěvcích použil 84 výrazů, které byly označeny za fráze. Přípustná hodnota je 0,2 fráze na tisíc slov, což jste překročil více než čtyřikrát. Už za to bychom vás mohli vyhodit. V 18 z oněch 39 článků se navíc něco něčemu podobalo jako vejce vejci. Nebudu to dále zvlášť rozebírat. Jak jsem říkal, považuji vás za soudného člověka, a tudíž asi sám víte, že nejste rozený literát.“ Isaac se rozhodl nepřitakat, ačkoliv poslední větu cítil jako pravdivou. Nechtěl působit servilně.
„Také vím, že jste se snažil třemi příspěvky proniknout do názorové a komentátorské sekce. Ani jednou vám to nevyšlo. To už bylo z trochu jiných důvodů. Tyhle vaše příspěvky se mi jevily jako docela dobře sepsané, ale jejich přílišná radikalita a přetlak známých jmen toužících vyjádřit svůj pohled na svět vám nedal šanci na úspěch. Byly to vaše pokusy proniknout do jadrnější novinařiny. A to je další důvod, proč vám učiním návrh, ke kterému se právě dostávám.“ Stiskl tlačítko na svých hodinkách a zavolal na Astora, ten vzápětí přiběhl a vychutnal si nabízenou masovou kuličku. Nebylo těžké odhadnout, že Hideo má ve svých hodinkách zabudovaný akustický odstiňovač, který zabraňoval komukoliv stojícímu dále než dva metry rozumět jejich rozhovoru. Sám jej nikdy neviděl, ale leccos četl o této vcelku nové a značně nákladné technologii. „Řekl bych, že máme na situaci v Republice Aridea velice podobný názor,“ pokračoval, když se znovu dotkl svých hodinek.
„To není věcí názorů, ale faktů. Pokud vše dopadne nejlépe, jak může, tak Vetrasius Leg zkazí život jenom Arideanům. A co se týká podobných názorů, tak bych za současné situace nenazval Arideu republikou.“
„Asi se shodneme i v tom, že ať jsou Legovy expanzivní plány jakékoliv a jako že nějaké určitě jsou, bude Sidón první na řadě.“ Tentokrát počkal na přitakání. „Vy nejste vlastenec?“ Isaacovi nebylo jasné, jestli to byl jeden z dřívějších předpokladů, nebo jestli mu k tomuto vývodu napomohlo nějak jeho chování.
„Je to horší. Nemám vlast.“
„Pak vás tedy bude k tomu, abyste se ucházel o novou práci, vést především kariérní postup.“ Ředitel mu podal výstřižek, který zřejmě pocházel z Deníku. Byl to inzerát, který nabízel skvěle placená pracovní místa vyškoleným kosmoplavebním technikům. Inzerentem byla firma Šnek se sídlem na Aridei. Isaac dělal, že si čte inzerát pozorně ještě jednou a přemýšlel nad směřováním tohoto rozhovoru. Chtěl se blýsknout, ale nakonec se rozhodl hrát na jistotu.
„Povězte mi něco o tom Šnekovi.“
„Je to firma, která se zabývá konstrukcí a údržbou plavidel určených pro vesmírnou turistiku. Vypadá to, že od té doby, co se jejího vlastnictví a vedení ujal Ali-Ib Zibir, který si s Vetrasiem Legem hrál na pískovišti, zvedl se počet zaměstnanců Šneka zatím sedminásobně, asi nemusím dodávat, že to není oživením zájmu o kosmické výlety.“
Isaac si to všechno uspořádal v hlavě a Hideo tuto jeho potřebu chápal. Snad po dvou minutách promluvil takřka váhavě, nerad totiž odhaloval své myšlenkové konstrukce, aniž by na nich provedl zátěžové testy. „Znamená to tedy, že teď buď mohu vyklidit svůj dům a najít si práci, kde mne nebude brzdit v postupu můj literární talent, nebo se mohu vystěhovat a špehovat pro vás Zibirovy záměry. A pokud budu mít štěstí, něco vyšťourám a oni mne při tom nezbijou, budu mít tu čest informovat o tom redakci Deníku, která mne za odvedenou práci náležitě odmění a možná mne i znovu přijme jako technického škrabala.“ Schválně nahrál svojí jednoduchou ironií řediteli lehký míč, aby nebylo těžké kontrovat.
„První možnost jste vystihl dobře, ale alternativu bych upravil. Článek o svých objevech byste samozřejmě psal sám, snad bychom jej trochu upravili … ale ani to není pravděpodobné. Váš další statut v redakci bych nazval reportér na volné noze. Novinařina není jen psaní o volebních projevech a nehodách tub a vznášedel, čas od času potřebujeme bystrý úsudek, schopnost orientace a životní zkušenost spíše než hbité pero, ke kterému se také dost možná časem dopracujete. Zkrátka potřebujeme lidi, kteří zvládnou i složitější angažmá jako je třeba toto a tento náš zájem přetrvá, i když na Aridee všechno nedopadne podle našich představ. Ostatně, nemyslím si, že by šlo zrovna o krk. I kdyby vás odhalili, což se stane snad pouze v případě vaší neopatrnosti, netroufli by si rozpoutat mezistátní skandál nějakou zbytečnou popravou za špionáž.“
„Taky si myslím, střela do zad a následné odklizení do kosmického mrazáku mi přijde jako mnohem příhodnější řešení.“ Isaac tím chtěl Hidea upozornit, že jej nemůže vodit za nos tak nápadně, ale z jeho krátkého úsměvu získal spíše pocit, že tato návnada měla být vyplivnuta.
„Být vámi, spoléhal bych, že jsem příliš malá ryba na zabití, já v to věřím, jinak bych vám to ostatně nenabízel. Jak jsem říkal, jste na tuto práci ideální člověk.“
„Moje bezvýznamnost k tomu očividně dosti přispěla.“
„Já bych to takhle neřekl … dívejme se na to takhle, pro Deník jste potenciálně velice významný.“
„Kdo ví, třeba se na ten inzerát ozvu,“ strčil si výstřižek do kapsy „třeba se mi tam zalíbí a začnu pracovat pro Zibira anebo třeba najdete za měsíc v Inquiru zprávu o nalezení těla muže ve středních letech, které v Arideiských kanálech ohlodaly krysy.“
„To se asi nestane,“ odmlčel se, aniž by čekal na reakci „v Aridee krysu nenajdete.“ Isaac si poté nikdy nebyl zcela jist, jestli ten tón arogance skutečně zaslechl, nebo mu jen ředitel Kurosawa začal lézt na nervy.
Pokračování příště....
eA
dotaz na autora
V tomto díle je krásně vidět Tvůj pro mne jako čtenáře velmi příjemný odstup k hlavním postavám. Měl Isaac nějakou předlohu mezi Tvými známými jako třeba Lee nebo je zcela vymyšlený?
Odpověď
RE: Mat
Nejen z Poutníka smrtí, ale jde o hlavní postavu na Splatu nedávno publikované Jitřní písně. Jinak, pokud si dobře vzpomínám, tak v Poutníkovi smrtí vystupují v roli hlavních protihráčů Lee a jeho syn Lej, který se blýskl rovněž v u nás publikovaném Zrození. Jen nevím, který má být záporákem a který klaďasem, jelikož Ty ses v tom díle podobným schématům docela zdařile vyhnul. Nekromanty rozhodně nelze označit za vyložené záporáky, i když v mnoha směrech chovají jako hovada. Bílá věž má zase do klaďasů bez poskvrny stejně daleko jako dnešní USA. Jestli by v tomto Tvém světě vyscházel někdo za vyloženého záporáka, tak asi Enigma.
Dík
Není zač
Tak to buď rád, že mne máš za redaktora a editora Tvé tvorby, jinak bys možná již ani nevěděl, co jsi to všechno napsal.:-D