Marioneta I. část
Po delší odmlce tu máme další Matovu autorskou povídku na pokračování. Tentokrát však nejde o žádnou republikaci jinde vydaného kusu jeho rané tvorby, ale premiérové vydání mnohem autorsky mnohem vyzrálejšího dílka navíc z jeho oblíbeného žánru SF. Seznamte se tedy v první části s hlavní postavou i zajímavými a podnětnými myšlenkami. Přeji inspirativní čtení (Augustus).
„Jen trocha chytrosti a hromada peněz stačila holobaronům k tomu, aby během necelého půlstoletí zcela obrátili veřejné mínění o ‘novém’ typu zábavy, či dokonce životního stylu. Přestože holo technologii stále ještě konkuruje mnohonásobně levnější a v některých ohledech vyspělejší VR technika, ve čtyřech z pěti stavěných rodinných domků v Erneolu najdeme holo místnost. U tak starého vynálezu je tento intenzivní rozvoj posledních desetiletí pozoruhodný. Mnozí tvrdí, že příčinou tohoto jevu je úpadek morálky. Ne že bych s nimi nesouhlasil, ale předpokládám, že se díky holo teprve dozvíme, jak takový pořádný úpadek opravdu vypadá.“
Naši noví kamarádi – nepublikovaná úvaha, Isaac Cobybel
Seděl u vody s rybářským prutem, naslouchal šumění větru a na okamžik se ponořil do vlastních myšlenek. Neodpočíval. Věděl, že kdyby vstal a udělal tři kroky dopředu, chodil by po vodě, že kdyby chlapce sedícího po jeho boku rozpáral skalpelem, tekla by krev, ale střev by se nedohledal, a že až bude mít dostatek informací o modelu Arthur 5000, promění krátkým příkazem tuto scenérii v jedinou kulovou stěnu, uvnitř které se rozprostře nějakých 100 krychlových metrů o vzduch ochucené nicoty.
„Goleme, co víš o druhé manželce Tyra Averoa?“ zeptal se muž nikterak příjemného vzhledu a počínajících středních let dítěte, snad desetiletého, které sedělo po jeho pravici a snažilo se najít v plechové krabičce co nejtlustší žížalu.
„Tohle zkoušení mě už nebaví, dneska nemáme školu, tati.“ Isaac nevynašel u Golema jedinou vědomost, kterou by nemohlo nebo alespoň nemělo mít dítě jeho věku, došel tedy k závěru, že překopaný vývojový modul byl od minulé verze, na kterou psal testimonium před necelými dvěma roky, skutečně znatelně zdokonalen.
„Máš pravdu,“ vstal a přešel za Golemova záda: „je čas se trochu pobavit.“ Chytnul ho oběma rukama v podpaží, až hologramu vylétla žížala z ručky, zvednul ho a roztočil se kolem své osy. Golem (tohle podivné jméno dával Isaac jako cejch všem hologramům, které, zpravidla nakrátko, vlastnil) začal jásavě a radostně pištět.
Když jekot začínal slábnout, postavil hologram na zem a zadíval se mu do tváře, ze které měl vždy neurčitě rozporuplný pocit. Kdyby snímal Arthura 5000 počítačem a nechal si vyhodnotit jeho pravděpodobnou náladu a vnitřní rozpoložení, dozajista by se tento výstup shodoval s tím, jaký duševní stav by od něj očekával v konkrétních, jím vykonstruovaných situacích. Čistě technicky bylo vše v pořádku, ale intuitivně Isaac cítil, že ‘tady něco nehraje’, to však bylo na recenzi nového výrobku velice málo, musel svoje tvrzení podpořit argumenty. Na čtení gest a mimiky měl talent, který si téměř dva roky trénoval, když sedíval po nocích na vrátnici Sidónského RoARu (výzkumného ústavu zkoumajícího inteligentní nelidské rasy – tedy tu cizí rasu, která byla doposud v celé Galaxii objevena – eL), kdy se snažíval vyčíst příběh minulého dne z pohybů a tónu hlasu procházejících lidí. Jeho schopnost číst v lidech byla však, ačkoliv si to nerad přiznával, založena především na analogii, nikoliv na člověku přirozené schopnosti empatie, která nebyla jeho silnou stránkou. Dokázal skvěle rozeznávat geometrické i motorické vzory, což bylo blízké jeho technickému nadání, a pak je porovnávat s ‘databází’, kterou dostal do hlavy pročítáním kvalitních psychologických a sociologických prací. V tomto ohledu byl podobný jako počítač, měl navrch jen to svoje tušení, kterému beztoho mnoho nevěřil. Stejně jako stroj nebyl schopen z očí vyčíst skoro nic. S dětmi měl pramalou zkušenost, ale spoléhal na svojí intuici (jelikož mu vcelku nic jiného nebývalo) a doufal, že jeho neskrývaný odpor vůči holo technologii jeho úsudky neovlivňuje více, než si připouštěl.
Ještě když Golem hluboce oddychoval a červeň se mu z tvářiček docela nevytratila, přišel čas na nejneoblíbenější část testu. Nestyděl se za to, co se chystal udělat, naopak se styděl, že mu to dělá problémy, ačkoliv si to již mnohokrát v hlavě obhájil. Nejprve začal hologram popichovat prstem na různých částech těla, tak že ho donutil křičet a kroutit se, poté začali boxovat do nastavených dlaní toho druhého, nejdřív jeden, pak druhý, poté se rozmáchl a uštědřil chlapci takovou facku, jakou ještě nikoho z živých neobšťastnil. Změna ve výrazu mladého obličejíčku byla zřetelná na první pohled a zakrátko ji následoval i očekávaný pláč. Isaac si musel připustit zklamání, které se v něm probudilo. Nejenže musel této atrapě člověka napsat kladný posudek, ale sám musel zpracovat to, že tento kus technologie je skutečně dobře odvedená práce. V jeho chápání světa to byla podobně dobrá zpráva, jako kdyby byl vyvinut nový, velice působivý model zvláště ničivě zbraně, kterému není co vytknout. Většina z manželských párů, které znal dostatečně dobře, totiž toužila, ať už verbalizovaně nebo potají, po potomcích ‘na neděli’ a v pokračující změně veřejného smýšlení o holo technologii jako standardní součásti lidského žití, zcela jistě dojde v budoucnosti k okamžiku, kdy jim nebude nic bránit proměnit svoji sobeckost a pohodlnost ve skutek. Arthur 5000 tomu napomůže.
Zvonek u dveří přerušil již stokrát prozkoumanou posloupnost úvah. Tento zvuk pro něj zněl takřka cize, ale především výhružně, poněvadž s sebou zpravidla nepřinášel nic dobrého. Zvoláním: „Příkaz. Konec.“ Odstranil celý rybník, přilehlou bažinatou louku i hory v povzdálí a samozřejmě i Golema Arthura 5000. Další jeho pokyn zněl: „Příkaz. Dveře.“, což vytvořilo nevelký, ale zřetelný červený kruh s křížkem, který označoval ideální místo, kde by měl člověk stát, až budou vypnuty emitory gravitace. Isaac si neposlušně stoupl mimo vyznačenou plochu směrem, kterým tušil dveře. „Příkaz. Vypnout umělou gravitaci a otevřít.“ Znovu byl vyveden z omylu – svůj orientační smysl zřejmě přeceňoval.
Když už byl venku z koule o poloměru přes 3 metry, která by ho stála více než dva roční platy, znovu uslyšel ten zlověstný zvuk, do kroku však nepřidal. Když otevřel hlavní vchod vilky, kterou mu poskytl jeho zaměstnavatel levněji, než by si mohl přát, pozdravil jej se skelným úsměvem pošťák, s melodickým švitořením mu vrazil do ruky nejprve formulář k podepsání a pak i samotný dopis. Isaac netoužil nic říkat, ale kdyby chtěl zapříst rozhovor, neměl by příležitost. Profesionál, pomyslel si, když mu sledoval záda, a pak se vrátil dovnitř, aby prozkoumal první ofrankovaný dopis, který v životě dostal.
Isaac Cobybel
Hampshire D18E/R018
Primemval
Pošta, uvažoval, je luxus, kterým by na mne nikdo neplýtval. V době instantní holo komunikace (která patřila spíše k výstřelkům, používala se především video ale ještě častěji audio komunikace) se zdál potištěný papírek zbytečným a draným archaismem. Podle Primemevalu v adrese a ceny známky usuzoval na meziplanetární zásilku, což bylo ještě podivnější, poněvadž byl skrz nicotu vesmíru transport materiálu přibližně tisíckrát nákladnější než přenos datové informace. Další překvapení jej čekalo, když roztrhl obálku a vytáhl z ní jednou přeložený čistě bílý papír, na kterém bylo perem napsáno:
Isaacu, zítra v 14:00 odevzdáš osobně v redakci svůj článek. Buď akemi (§131 Pracovních směrnic).
Zaměstnavatel
Jako první jej nenapadla otázka: Proč někdo vyhodí 57 valut za necelých dvacet slov? Nebo snad ublížená námitka: Vždyť ta recenze měla přijít až do úterního vydání! Ani jej hned zpočátku netrápil fakt, že nikdy neslyšel slůvko akemi a v důsledku toho vzkazu neporozuměl. Nešel ihned hledat v odborových dokumentech paragraf 131. Dokonce se jej ani nezmocnila úzkost z cesty dlouhé 118 světelných let na planetu Sirisxea, kterou bude muset ráno podstoupit, ačkoliv kdesi na pozadí svého vědomí už ji cítil. Těmito otazníky se měl zabývat až poté, co odezní úžas nad tím, že právě dostal dopis od šéfredaktora Kurosawy.
Pokračování příště....
eA
sympatie
Nevím, jak Vám, ale mně byl hned od počátku Isaac Cobybel jako postava velmi sympatický.