Intimní zpověď, v pátek na DVD prvně a premiérově
[* 2010/intimni-zpoved-v-patek-na-dvd-prvne-a-premierove_00.png <]
**A že to tentokrát bude intimní dost hodně. Už jen z toho principu, že to píše člověk, který znal svého času „Krvavý sport“ doslova z paměti od začátku do konce a kolikrát ho dohromady vůbec vlastně viděl by dnes už asi nespočítal. V pozdější fázi jsem se dokonce pokoušel před televizí i o tu kultovní otočku, která je pro van Damma stejným trademarkem jako rozštěp. O ten jsem se nepokoušel, toho jsem se bál.** Otočka byla přijatelnější, i když stejně podobně nereálná. No co, ani ne 9 mi bylo, takže by to teoreticky mohlo být v tomhle věku ještě na omluvenku. Cesta za napodobením otočky byla dlouhá a trnitá + zároveň nikdy neuskutečnitelná. Leda to odnesl rozčtvrcený tehdejší cvikr, potažmo se mi jednou povedl blíže nepopsatelný gymnastický trik, kdy jsem se kolenem praštil přímo do čela, ale to je asi tak všechno. Každopádně, tohle turnajové klání by jste mohli v klidu zařadit spolu s takovým „Univerzálním vojákem“ prvním nebo „Dvojitým zásahem“ mezi pomyslný zlatý fond Jean-Claude van Varenberga, nebo-li správně **Jean-Claude van Damma**. Samozřejmě, kdyby to bylo velmi čistě osobní, dovolil bych si k tomu přihodit např. „Živý terč“, jenže pak by mě možná někdo z Vás otočkou obohaceným kopem do hlavy upozornil, že jsem zapomněl zmínit ještě třeba „Kickboxera“ a někdo by možná nepřihodil vůbec nic, protože ho tenhle fenomén totálně minul. Když už mluvíme o tom odrazovém můstku karatistovi kariéry v podobě **„Krvavého sportu“**, tak je zpětně docela zajímavé, že se vlastně úplně původně tenhle film do kin málem nedostal. A vůbec na nic, ani na VHSku neměl jít. Producentovi se totiž první sestřih ani za mák nelíbil, ale nakonec dostal „Fred Astaire v karate“ spolu se scénáristou druhou šanci a film tak mohli přestříhat. „Svalů z Brusselu“ si tak po tomhle hitu ve velkém měřítku všimlo jak publikum, tak i producenti. **A začátky devadesátek?** Tapetování obálek všech možných časopisů, tapetování plakátů svého oblíbeného idolu všemi oddanými fanoušky a fanynkami, úspěšný **„Dvojitý zásah“** (první dvojrole), Emmerichův **„Univerzální voják“** a pak důležitý výlet do Asie. Van Damme si totiž odsud přivezl do Ameriky jeden velmi podstatný suvenýr, se kterým chtěl natočit „pořádnej akční biják“. Ten suvenýr se jmenoval **Jonh Woo**. Jenže po **„Živém terči“** jako by se to u člověka, co z Belgie vyrazil plnit si svůj americký sen, začalo všechno pomalu přetáčet k té méně dobré straně. **První zákeřnou vlaštovkou** (nikoliv holubicí, protože ty jsou přeci hodné, což každý nadšenec filmů Johna Woo moc dobře ví) **byla filmová verze herního „Street Fightera“**.[* 2010/intimni-zpoved-v-patek-na-dvd-prvne-a-premierove_01.png *]
Pak přiletělo hejno zákeřných vlaštovek podruhé **v podobě propadu hokejové „Náhlé smrti“** (závorka čistě ze zajímavosti - ten film režíroval Peter Hyams, který aktuálně „kameroval“ posledního „Univerzálního vojáka“, kterého zase pro změnu režíroval jeho syn). A má-li přijít neúspěchu hattrick, moc dobře nebyl přijat ani Jeanův vůbec první i režijní počin - **„Souboj cti“**. K tomu všemu špatný bonus měl ještě podobu ztráty opatrovnictví svého syna a živelných diskusí z novin o tom, že herec jede v drogách. Ovšem, úspěchem „Živého terče“ otevřel do Hollywoodu vrata dalším asijským tygrům a tak nejprve natočil s Ringo Lamem **„Maximální riziko“** (podruhé dvojrole) a o rok později ještě **„Double Team“** (1997) s Tsui Harkem, kde mu společnost dělal Denis Rodman a za „toho zlého“ tu byl Mickey Rourke. S velkými ambicemi pojatý **„Legionář“** na poslední chvíli přehodil výhybku a místo do kin si to zamířil rovnou na video. Další slibné spojení s Tsui Harkem v podobě **„Kontrabandu“** se už pro změnu sice do kin podívalo, ale ve Státech jste je mohli počítat jen na pouhé stovky. To se psal rok 1998 a van Damme sám přiznal svůj návrat k alkoholu a drogám, přičemž dobrovolně odešel na léčení.
Po návratu z léčebny by člověk přeci jen čekal nějaký happyend. Prostě něco jako comeback, velký akční návrat, se všechno kolem nakopávajícím Jean-Claudem. Jenže tou dobou, jestli něco někoho náhodou nakopalo, tak právě zase Jeana. Ono se mu ještě v roce 1999 sice podařilo coby vojákovi univerzálnímu, co je „zpět v akci“, dostat do kinosálů, ale úspěch jedničky se už nezopakoval ani náhodou. A právě tímhle pokusem o oživení se uzavřela voda kin a otevřely se pro změnu dveře do filmů levných, natáčených převážně ve Východní Evropě, cíl cesty rovnou na video. A že to nebyl žádný med, to potvrdí asi každý, kdo kupříkladu viděl „Teror ve vlaku“. Jestli by chtěl tou dobou někdo věštit, jak to bude s pohaslou akční ikonou v budoucnu, citoval by možná výstižně jeden z názvů jeho filmů a řekl by tak, že z těch všech novinek v novém tisíciletí, co se v regálech půjčoven válí, už zkrátka **„Není úniku“**.
**Jenže před dvěma lety přišla otočka**. Velmi nečekaná, nezvykle zcela úplně někam jinam. Jako kdyby si snad van Damme osobně zařval stejně jako v závěru „Krvavého sportu“, kdy mu do očí Bolo Yeung při zápasu hodí bílý prášek a on takřka nevidí. Jako kdyby si prostě řekl „Už dost!“ a chtěl udělat řádně tlustou čáru za všemi těmi mizernými „video roky“. A tak přišlo nečekané překvapení v podobě intimní zpovědi s názvem **„JCVD“**. Není ani cyborg, ani univerzální voják, natož pak chasník, co kopat dobře umí a proto se prokope až na vrchol nějakého turnaje bojových umění. Kdepak, nehraje tu nic takového, hraje tu sám sebe. A pozor, toho si skeptici tvrdící, že tenhle člověk „hrát“ doopravdy nikdy nemohl, pozorně všímejte – on v tomhle filmu skutečně hraje. Zastihneme ho v poněkud mizerné situaci, všeobecně myšleno, kdy se zrovna vrací vyčerpaný z jednoho natáčení do své rodné Belgie. Je unavený z táhnoucího se soudního sporu o opatrovnictví své dcery (ve skutečnosti má syna, ale pro film se to takhle otočilo) a nejradši by chtěl mít jen ode všeho klid. Jenže honorář svému právníkovi ještě nezaplatil, bankomat a jeho kreditka se na něj tváří jako kdyby ho neznaly a tak si vyrazí k místní poště vybrat peníze. A úplně nejdřív to dějově vypadá, že zoufalý van Damme vlezl do místní pošty, zjistil, že je totálně švorc, pak se z baráku ozvalo několik výstřelů, a když už byla všude okolo na místě policie, ve sluchátku se jim samotná místními stále velmi uznávaná akční hvězda svěří s tím, že tu má rukojmí, a ráda by chtěla na účet „nějaký ten meloun“.
[* 2010/intimni-zpoved-v-patek-na-dvd-prvne-a-premierove_02.png *]
Veliký pozor a vykřičník, protože milovníci kopanců a bitek, protentokrát je to pro Vás spíš smůla. O otočku sice nepřijdete, ale tohle prostě není to, co dosud od van Damma znáte. Pravda, akční scénu tu jednu máte a to hned z úvodu, z natáčení filmu bezohledného režiséra, který na Jeana nebere ohledy a vytrvale trvá na tom, že to musí odehrát všecko na jeden záběr. V příběhu částečně fiktivním, co se vypráví na přeskáčku a z úhlu pohledů několika, jde hlavně o sebereflexi, přiznávání se k chybám, sypání si popela na hlavu a v neposlední řadě i o ironii, že mu např. „roli v dalším filmu vyfoukl Steven Segal jenom díky tomu, že si ušmikl svůj cop“. Zkrátka, hrajeme spíš na emoce než na mlácení a kopance. Což ostatně demonstruje i ten několikaminutový monolog, kdy Van Damme vystoupá kamsi do výšin, nikdo jiný v obrazu kromě něj není, kouká přímo na Vás a mluví o špíně Hollywoodu, o ženách, vyléčené závislosti na drogách apod.
Před časem jsem si zrovna říkal, že když je to vlastně po devíti letech první „Van Damme, co si to razí přímo do kin“ (u nás vloni, 9.dubna), tak proč tu tedy ještě není **JCVD na DVD**. Když vyšel i ten Teror z vlaku, tak proč ne tohle? Otázky už jsou ale zbytečné, nyní se to mění a **zrovna dneska, 18. června, máme ho tu premiérově na DVD, od HCE, za 99 korun**. O kus textu níž máte standardně k filmu trailer a v okně druhém čeká ještě jedna skladba. Jde cover Bowieho „Modern Love“, která hraje u závěrečných titulků „JCVD“. Zpívá ji Marie Mazziotti. To abyste měli něco na poslouchání, protože článek má ještě cosi jako PS přídavkem.
**A že to tentokrát bude intimní dost hodně. Už jen z toho principu, že to píše člověk, který znal svého času „Krvavý sport“ doslova z paměti od začátku do konce a kolikrát ho dohromady vůbec vlastně viděl by dnes už asi nespočítal. V pozdější fázi jsem se dokonce pokoušel před televizí i o tu kultovní otočku, která je pro van Damma stejným trademarkem jako rozštěp. O ten jsem se nepokoušel, toho jsem se bál.** Otočka byla přijatelnější, i když stejně podobně nereálná. No co, ani ne 9 mi bylo, takže by to teoreticky mohlo být v tomhle věku ještě na omluvenku. Cesta za napodobením otočky byla dlouhá a trnitá + zároveň nikdy neuskutečnitelná. Leda to odnesl rozčtvrcený tehdejší cvikr, potažmo se mi jednou povedl blíže nepopsatelný gymnastický trik, kdy jsem se kolenem praštil přímo do čela, ale to je asi tak všechno. Každopádně, tohle turnajové klání by jste mohli v klidu zařadit spolu s takovým „Univerzálním vojákem“ prvním nebo „Dvojitým zásahem“ mezi pomyslný zlatý fond Jean-Claude van Varenberga, nebo-li správně **Jean-Claude van Damma**. Samozřejmě, kdyby to bylo velmi čistě osobní, dovolil bych si k tomu přihodit např. „Živý terč“, jenže pak by mě možná někdo z Vás otočkou obohaceným kopem do hlavy upozornil, že jsem zapomněl zmínit ještě třeba „Kickboxera“ a někdo by možná nepřihodil vůbec nic, protože ho tenhle fenomén totálně minul. Když už mluvíme o tom odrazovém můstku karatistovi kariéry v podobě **„Krvavého sportu“**, tak je zpětně docela zajímavé, že se vlastně úplně původně tenhle film do kin málem nedostal. A vůbec na nic, ani na VHSku neměl jít. Producentovi se totiž první sestřih ani za mák nelíbil, ale nakonec dostal „Fred Astaire v karate“ spolu se scénáristou druhou šanci a film tak mohli přestříhat. „Svalů z Brusselu“ si tak po tomhle hitu ve velkém měřítku všimlo jak publikum, tak i producenti. **A začátky devadesátek?** Tapetování obálek všech možných časopisů, tapetování plakátů svého oblíbeného idolu všemi oddanými fanoušky a fanynkami, úspěšný **„Dvojitý zásah“** (první dvojrole), Emmerichův **„Univerzální voják“** a pak důležitý výlet do Asie. Van Damme si totiž odsud přivezl do Ameriky jeden velmi podstatný suvenýr, se kterým chtěl natočit „pořádnej akční biják“. Ten suvenýr se jmenoval **Jonh Woo**. Jenže po **„Živém terči“** jako by se to u člověka, co z Belgie vyrazil plnit si svůj americký sen, začalo všechno pomalu přetáčet k té méně dobré straně. **První zákeřnou vlaštovkou** (nikoliv holubicí, protože ty jsou přeci hodné, což každý nadšenec filmů Johna Woo moc dobře ví) **byla filmová verze herního „Street Fightera“**.