Šťastné to číslo, na DVD
[* 2010/stastne-to-cislo-na-dvd_00.png <]
**Když by si čirou náhodou někdo z vašeho okolí chystal psaní na téma o nejlepších filmových antihrdinech, určitě by v tom seznamu „veselých lidí“ nezapomněl na Johna Doea. Místo v žebříčku by měl jisté už jen díky faktu, že věděl jako jediný s náskokem dopředu, jak to všechno skončí.** Na začátku byl ... **David Fincher**, co sice po světě běhal teprve osm let, ale už se chopil 8 mm kamery a začal si točit. Počátek jednoho velkého a krásného vztahu. Povězte mi, přemýšlíte občas nad tím, co za lidi to bydlí přes ulici, potažmo hned o dům vedle? Jaké, že to máte sousedy? Jestli dobré, špatné či zvláštní? Tak si na chvilku představte, že Váš soused je **George Lucas**. Páni! Mám pocit, že jsem právě způsobil něco jako hromadnou mexickou vlnu v omdlévání všech fanoušků „Star Wars“. Proto chvilku počkáme, pro zotavení a vyhrabání se zpátky od země k monitoru. Dobrý? Já už se z toho vzpamatoval, tak snad i vy taky. Váš soused je tedy George Lucas, píše se rok 1980 a vy se ho zkusíte zeptat, jestli by se náhodou pro vás nenašel v ILM nějaký ten flek. V tomto případě George Fincherovi práci našel a David tu setrval celkem 4 roky. Podílel se na efektech, když se zrovna Jedi vracel a druhém dobrodružství **„Indiany Jonese“**. Poté z firmy v osmdesátém pátém odešel a nejprve se zhostil koncertu Ricka Springfielda **„The Beat of a Live Drum“**, který vyšel u příležitosti vydání zpěvákova alba „Tao“. **Dodatek datla tohoto textu:** Když jsem kroužil internetem, abych se o Ricku Sprignfieldovi něco bližšího dozvěděl, protože jsem na začátku let osmdesátých nebyl ještě ani na houbách, zjistil jsem, že nejen zpíval, ale taky i hrál. U nás si ho řada lidí může pamatovat třeba z druhé půlky 90. let, kdy v televizi běžel seriál **„Doba přílivu“**. To byl ten seriál, co kdekomu připomínal „Vražedné pobřeží“, ale nebylo to „Vražedné pobřeží“. Byli tu dva bratři surfaři a hlavně – soukromá očka. Tuším, že to tehdy dávali odpoledne na Nově a právě jeden z těch detektivů, to byl Rick Springfield. Pak se Fincher pustil převážně **do reklam**. Pro Nike, pro Converse, pro Pepsi ... my si na ukázku nějakou z nich vybereme, aby jste taky měli na chvilku od textu pauzu. Konkrétně půjde o jednu **reklamu pro Nike starší** a o jednu **pro Nike novější** (zhruba 2 roky starou, do které nám pěkně hraje zremixovaná „The Ecstasy of Gold“ od Ennia Morriconeho). No a abych docílil vize hattricku, do třetice si pustíme ještě **reklamu na Hewlett-Packard**, v rytmu „Baba O'Riley “ od The Who. Podotýkám, že zase přeskakujeme drobet dobu a tak i ta reklama na HP je přeci jen o něco novější (rok 2004). Ve videu uvidíte i „making of“ k tomu.
**Když by si čirou náhodou někdo z vašeho okolí chystal psaní na téma o nejlepších filmových antihrdinech, určitě by v tom seznamu „veselých lidí“ nezapomněl na Johna Doea. Místo v žebříčku by měl jisté už jen díky faktu, že věděl jako jediný s náskokem dopředu, jak to všechno skončí.** Na začátku byl ... **David Fincher**, co sice po světě běhal teprve osm let, ale už se chopil 8 mm kamery a začal si točit. Počátek jednoho velkého a krásného vztahu. Povězte mi, přemýšlíte občas nad tím, co za lidi to bydlí přes ulici, potažmo hned o dům vedle? Jaké, že to máte sousedy? Jestli dobré, špatné či zvláštní? Tak si na chvilku představte, že Váš soused je **George Lucas**. Páni! Mám pocit, že jsem právě způsobil něco jako hromadnou mexickou vlnu v omdlévání všech fanoušků „Star Wars“. Proto chvilku počkáme, pro zotavení a vyhrabání se zpátky od země k monitoru. Dobrý? Já už se z toho vzpamatoval, tak snad i vy taky. Váš soused je tedy George Lucas, píše se rok 1980 a vy se ho zkusíte zeptat, jestli by se náhodou pro vás nenašel v ILM nějaký ten flek. V tomto případě George Fincherovi práci našel a David tu setrval celkem 4 roky. Podílel se na efektech, když se zrovna Jedi vracel a druhém dobrodružství **„Indiany Jonese“**. Poté z firmy v osmdesátém pátém odešel a nejprve se zhostil koncertu Ricka Springfielda **„The Beat of a Live Drum“**, který vyšel u příležitosti vydání zpěvákova alba „Tao“. **Dodatek datla tohoto textu:** Když jsem kroužil internetem, abych se o Ricku Sprignfieldovi něco bližšího dozvěděl, protože jsem na začátku let osmdesátých nebyl ještě ani na houbách, zjistil jsem, že nejen zpíval, ale taky i hrál. U nás si ho řada lidí může pamatovat třeba z druhé půlky 90. let, kdy v televizi běžel seriál **„Doba přílivu“**. To byl ten seriál, co kdekomu připomínal „Vražedné pobřeží“, ale nebylo to „Vražedné pobřeží“. Byli tu dva bratři surfaři a hlavně – soukromá očka. Tuším, že to tehdy dávali odpoledne na Nově a právě jeden z těch detektivů, to byl Rick Springfield. Pak se Fincher pustil převážně **do reklam**. Pro Nike, pro Converse, pro Pepsi ... my si na ukázku nějakou z nich vybereme, aby jste taky měli na chvilku od textu pauzu. Konkrétně půjde o jednu **reklamu pro Nike starší** a o jednu **pro Nike novější** (zhruba 2 roky starou, do které nám pěkně hraje zremixovaná „The Ecstasy of Gold“ od Ennia Morriconeho). No a abych docílil vize hattricku, do třetice si pustíme ještě **reklamu na Hewlett-Packard**, v rytmu „Baba O'Riley “ od The Who. Podotýkám, že zase přeskakujeme drobet dobu a tak i ta reklama na HP je přeci jen o něco novější (rok 2004). Ve videu uvidíte i „making of“ k tomu.
zvláštní